Hranice (bez)formálnosti u bankovní záruky
Rekodifikace soukromého práva účinná od 1. ledna 2014 měla do právních poměrů přinést větší bezformálnost. I ta má však své hranice, což dokládá nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten v souvislosti s bankovní zárukou dovodil, že vynechání jediného slova v textu výzvy věřitele k plnění banky může znamenat, že se věřitel žádného plnění nedočká.
Pokud záruční listina předepisuje text výzvy, věřitel jej musí podle závěru soudu dodržet. Pokud ve výzvě opomene třeba i jen jeden výraz (v daném případě slovo „splatné“), nevznikne věřiteli vůči bance právo na plnění. Naopak, může-li věřitel dle bankovní záruky požadovat po bance plnění na základě svého prohlášení, že mu dlužník nezaplatil včas, musí mu banka plnění poskytnout. A to i tehdy, neodpovídá-li toto prohlášení skutečnosti.
V daném případě šlo o spor, na jehož začátku bylo vystavení několika bankovních záruk jednou z předních finančních institucí ve prospěch věřitele – producenta hutních výrobků. Dle textu záručních listin se banka zavázala zaplatit příslušné částky bez zkoumání souvisejícího právního vztahu (v tomto případě kupních smluv) a bez jakýchkoli námitek. Výplata měla být provedena bez zbytečného odkladu po obdržení písemné výzvy věřitele, v níž mimo jiné uvede, že dlužník „nesplnil své splatné platební závazky v souvislosti s dodávkou zboží“.
Poté, co dlužník neuhradil dluh, vyzval věřitel k plnění banku. V textu výzvy však opomněl slovo „splatné“. Banka pak odmítla plnit s odkazem na formální nedostatky výzvy spočívající v nesouladu výzvy s textem záruční listiny. Soud prvního stupně se věřitele zastal a rozhodl, že pouhé neuvedení slova „splatný“ v textu výzvy není důvodem pro odmítnutí plnění, není-li v záručních listinách uvedeno, že text výzev k plnění musí být identický s textem uvedeným v záručních listinách. Odvolací soud však prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobu věřitele zamítl.
Byť věřitel v následném dovolání argumentoval tím, že lpění na požadavku striktního dodržení textu záruční listiny je neopodstatněným a zákonem nepodloženým formalismem, u Nejvyššího soudu neuspěl. Ten totiž konstatoval, že banka nebyla oprávněna přezkoumávat splatnost pohledávek a věřitel byl povinen dodržet text výzev tak, jak byl v záručních listinách uveden. Povinnost banky k plnění byla totiž vázána na striktní dodržení formálních náležitostí výzev. Protože věřitel jednu z náležitostí opomenul, jakkoliv se jednalo o jediné slovo, bance povinnost plnit z bankovní záruky nevznikla.