Zpět na výpis

Tichá revoluce ve výplatě dividendy?

S účinností zákona o obchodních korporacích, uplatňovaného již čtvrtým rokem, se začala psát nová etapa korporátního práva. Řadu starých konceptů zákon výslovně opustil, některé změny se postupně odhalují s tím, jak krystalizuje výklad jednotlivých ustanovení. V posledním roce nabývá na síle diskuze o výkladu zákona, podle nějž společnosti již nejsou vázány šestiměsíční lhůtou pro rozhodnutí o výplatě dividendy.

České společnosti už téměř deset let vnímají jako součást reality, s níž se musejí potýkat, pravidlo, které časově omezuje použitelnost účetní závěrky pro rozhodnutí o výplatě dividendy. Chce-li valná hromada společnosti vyplatit podíl na zisku, může tak učinit na základě účetní závěrky. Tato účetní závěrka přitom nesmí být starší šesti měsíců. Toto pravidlo ovšem nikdy nestanovila přímo právní úprava. V roce 2009 je dovodil Nejvyšší soud v rozsudku, v němž odmítl rozhodnutí o výplatě dividendy, které valná hromada učinila deset měsíců po datu poslední účetní závěrky a na jejím základě (tuto účetní závěrku předtím valná hromada řádně schválila v zákonné šestiměsíční lhůtě). Důvodem pro toto soudcovské dotvoření zákona byla idea senátu Nejvyššího soudu, že více než půl roku po dni, k němuž byla sestavena, nemůže účetní závěrka poskytnout pravdivý obraz o finančních poměrech společnosti. Proto nelze na jejím základě činit tak zásadní rozhodnutí, jako je výplata zisku.

Rozhodnutí vyvolalo ve své době značnou kontroverzi. Akademici i praktici mu shodně vyčítali zejména to, že hlavní argument logicky neobstojí – poměry se v některých společnostech mohou změnit velmi rychle, a tak i týden stará účetní závěrka může být neaktuální. Jinde je naopak vývoj pozvolný, takže i rok stará účetní závěrka je vypovídající. Plošné stanovení šestiměsíční lhůty tak dává pramalý smysl.

Tvůrci zákona o obchodních korporacích, který v r oce 2014 nahradil dřívější obchodní zákoník, mu mimo jiné vetkli do vínku filozofii menšího svázání statutárních orgánů společností rigidními „one-size-fits-all“ pravidly. Na druhou stranu je tato úleva vykoupena výrazně větší zodpovědností, která se odráží v možnosti vyloučení z funkce nebo v sankčním ručení. Zásadní součástí pravidel chování statutárních orgánů je nově test insolvence – povinnost při každém rozhodnutí činit kvalifikovanou úvahu o tom, zda se společnost nevystavuje riziku úpadku. Pravidlo je nejen v zájmu společníků, ale zejména v zájmu věřitelů. V posledním roce se lze na odborných školeních a v literatuře stále více setkat s názorem, že tato povinnost zcela plní účel, který za dřívější úpravy mělo plnit právě šestiměsíční omezení pro výplatu dividendy (a které navíc nijak skvěle nefungovalo). Byť valná hromada o výplatě dividendy rozhodne, nemůže ji statutární orgán vyplatit, pokud by tím porušil tuto povinnost.

Tento názor opatrně prezentují i odborníci z okolí Nejvyššího soudu, tedy instituce, jež stojí za původním pravidlem. Chtělo by se říct, že společnosti se zřejmě konečně zbavily těchto zbytečných okovů a mohou šťastně rozhodovat o vyplacení podílu na zisku na základě starší účetní závěrky za předpokladu, že statutární orgány řádně provedou test insolvence. Tento názor už zakotvil i v respektovaných komentářích. Předpokládáme proto, že jeho prosazení v judikatuře Nejvyššího soudu je jen otázkou času.