Ústavní červená právu na informace
Právo na informace, zakotvené v Listině základních práv a svobod a rozvinuté zejména v zákoně o svobodném přístupu k informacím a v některých dalších zákonech, patří mezi evergreeny správního soudnictví. Nejvyšší správní soud (NSS) dlouhodobě toto právo vykládá velmi široce. Mezi ty, kdo jsou podle příslušných zákonů povinni informace poskytovat, řadí i některé obchodní společnosti. Ústavní soud (ÚS) ve svém nedávném kontroverzním rozhodnutí tento názor zpochybnil.
Má-li veřejná správa dobře plnit svou funkci, musí mít veřejnost možnost kontrolovat její činnost. Tato myšlenka je základem úpravy práva na informace. Zákon o svobodném přístupu k informacím (zákon č. 106/1999 Sb., lidově „stošestka“) mimo jiné ukládá povinným subjektům poskytovat na žádost informace o jejich činnosti. Výjimky stanoví velmi striktně. Patří mezi ně obchodní tajemství nebo zákonem utajované údaje. Dlouhodobě bolavým místem zákona je definice povinných subjektů. Nikoho nepřekvapí, že mezi ně patří obce nebo správní úřady. Řadí se mezi ně také „veřejné instituce“. Tento neurčitý pojem soudy v minulosti vyložily způsobem, pod nějž se vešly i některé obchodní společnosti (např. akciové společnosti Dopravní podnik hl. m. Prahy nebo Brněnské komunikace).
Ústavní soud v červnu rozhodl o ústavní stížnosti společnosti ČEZ, jíž NSS stanovil povinnost poskytnout žadateli část dokumentace k provozu jaderné elektrárny Temelín. NSS opakovaně označil ČEZ za povinný subjekt, zejména s ohledem na to, že ČEZ ovládá stát (podíl státu na hlasovacích právech tvoří cca 70 %). Kromě toho ČEZ provozem elektrizační soustavy vykonává činnost ve veřejném zájmu.
Ústavní soud však názor NSS nesdílí. I když ČEZ naplňuje část znaků veřejné instituce, jde v základu o soukromoprávní subjekt a typickou obchodní společnost. S ohledem na to, jak silným zásahem do práv subjektu je jeho zařazení pod povinné subjekty podle „stošestky“, je třeba obzvláště citlivě posuzovat, zda převažuje jeho veřejná či soukromá povaha. Kamenem úrazu je právě výše majetkové účasti státu. V nejkontroverznější části svého nálezu ÚS praví, že za povinný lze subjekt označit jen tehdy, jsou-li stát nebo jiné povinné subjekty jediným společníkem. Poskytování informací je silnou zátěží a znevýhodňuje v hospodářské soutěži. Obchodní společnost lze zatížit touto povinností jen tehdy, pokud nese hospodářské důsledky takové povinnosti v pozici akcionáře pouze stát (obec, jiná veřejná instituce). Není-li tomu tak, nesou toto břímě i soukromé subjekty coby společníci, což ÚS považuje za nepřijatelné.
Pesimistický závěr, který vyvodila značná část médií, zní, že bude-li jakýkoli veřejný subjekt chtít zamlžit dění ve svých společnostech, stačí, aby převedl jedinou akcii na nějakou spřátelenou fyzickou osobu, a tím se vymanil z pozice povinného subjektu. Na první pohled tak výrok ÚS skutečně působí. Nezbývá než doufat, že takovou případnou praxi soudy vyhodnotí jako zneužití práva a nebudou účelové „převody“ při posuzování práva na informace reflektovat.