Z judikatury
13. 10. 2017

Zlodějovo soukromí

Ústavní soud ukončil několikaletý spor o oprávněnost zveřejnění fotografie zloděje na sociálních sítích přímo okradenou osobou. Věcí se však důkladně nezabýval, pouze formalisticky konstatoval, že předchozí rozhodnutí byla v souladu se zákonem a nevykazovala žádné nedostatky. Tím potvrdil názor vyslovený Nejvyšším správním soudem (NSS), který dovodil, že zveřejnění fotografie pořízené z kamerového záznamu je protiprávní a porušuje zlodějovo právo na ochranu osobních údajů. Jak tedy postupovat a účinně bránit svůj majetek?

Linda Kolaříková
Daniel Szpyrc

V posuzovaném případě šlo o krádež elektrokola z prodejny. Prodejce měl k dispozici kamerový záznam zloděje a fotografii jeho obličeje druhý den zveřejnil. I když byl pachatel díky tomu dopaden, okradená společnost si zároveň vysloužila pokutu ve výši 5 tis. Kč od Úřadu na ochranu osobních údajů.

Zákon o ochraně osobních údajů v určitých situacích umožňuje zpracovávat osobní údaje bez předchozího souhlasu dotčené osoby. Mezi tyto situace bezesporu řadíme ochranu majetku. Zpracovatel osobních údajů se na tuto výjimku však může spolehnout pouze tehdy, jsou-li naplněny dvě podmínky. První podmínka stanoví, že zpracování musí být nezbytné k dosažení ochrany majetku. Druhá uvádí, že nad právem na ochranu majetku nesmí převážit právo na ochranu soukromého a osobního života zachyceného člověka. Musí dojít k určitému poměřování práv, přičemž právo na ochranu majetku musí převážit.

Dle názoru NSS výše uvedené podmínky splňuje umístění a používání kamerového systému na veřejně přístupných místech a následné předání pořízených záznamů Policii ČR. Ta má zvláštní zákonné oprávnění tyto záznamy zveřejnit. Na druhou stranu iniciativní zveřejnění fotografie či videa samotným poškozeným nenaplňuje základní podmínku nezbytnosti. Záznamy mají napomoci zjistit a dopadnout pachatele, avšak o jejich zveřejnění mají rozhodovat příslušné orgány veřejné moci.

Poškozenému tak dle soudu v těchto případech nezbývá nic jiného než předat kamerové záznamy příslušným orgánům Policie ČR a spolehnout se na jejich práci. S ohledem na statistiky úspěšnosti pátrání Policie ČR po odcizených movitých věcech však toto rozhodnutí vůbec nepřispívá k ochraně vlastnického práva.

Zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu je proto předmětem značné kritiky i ze strany právnické veřejnosti. Nezdá se totiž spravedlivé, aby v již naznačeném testu proporcionality, ve kterém je poměřován zásah do osobnostních práv pachatele a ochrana majetku poškozeného, převážil – alespoň za daných okolností – zájem pachatele trestného činu.

Sdílet článek
LinkedIn
Webdesign