NS rozhodoval o přiměřenosti pokuty z konkurenční doložky v pracovní smlouvě

Konkurenční doložku je možné vtělit do pracovní smlouvy zaměstnance, který během výkonu práce získá konkurenčně významné informace. Jde o závazek zaměstnance nevykonávat po určitou dobu (nejdéle 1 rok) po skončení pracovního poměru práci, jež by byla shodná s předmětem činnosti bývalého zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu. Zaměstnavatel může doložkou chránit cenné informace, poznatky nebo pracovní a technologické postupy. Ochrana však není zadarmo – zaměstnavatel je povinen zaměstnanci za každý měsíc dodržování této povinnosti platit odměnu nejméně ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku. Závazek zaměstnance je možné zajistit smluvní pokutou, jejím zaplacením se zaměstnanec povinnosti dodržovat doložku zprostí.

Výše smluvní pokuty musí být dle zákona přiměřená. Přiměřenost může v jednotlivých případech posuzovat soud, a to jak ve vztahu k jejímu účelu, k povaze a významu informací, které zaměstnavatel doložkou chrání, tak také k výši odměny, jež zaměstnanci náleží za dodržování doložky.

Přiměřenost pokuty byla jádrem sporu i v tomto případě. Výši pokuty soud shledal jako vyhovující – zaměstnankyně při výkonu práce získala konkurenčně významné informace a výše pokuty nebyla vyšší než odměna, kterou by při dodržení doložky od zaměstnavatele získala. Přesto však spor rozhodl v prospěch zaměstnankyně. Přihlédl ke skutečnosti, že její pracovní poměr u nového zaměstnavatele trval pouze několik dní, a proto konstatoval, že svoji povinnost porušila jen v zanedbatelném rozsahu. Požadavek bývalého zaměstnavatele na zaplacení smluvní pokuty tak zamítl z důvodu rozporu s dobrými mravy s tím, že situaci může řešit požadováním náhrady škody, či prostředky pro obranu proti nekalé soutěži.

Popisovaným rozsudkem Nejvyšší soud zúžil už tak podstatně limitované možnosti zaměstnavatele, jak chránit své know-how. Nejen že zaměstnavatel musí řádně posoudit vágní kritéria přiměřenosti pokuty, musí se zabývat i otázkou, zda porušení doložky není jen „zanedbatelné“. Přitom se nikterak nepřihlíží ke skutečnosti, že k rozšíření citlivé informace mohou postačovat i minuty. Institut konkurenční doložky je tak pro zaměstnavatele poměrně drahý nástroj, který mu poskytuje jen omezenou ochranu. Dosažení satisfakce prostřednictvím požadování náhrady škody či nároků z porušení regulace soutěžního práva, jak navrhoval soud, je spíše jen teoretickou možností. Pro zaměstnavatele je obtížné i jen zjistit, že bývalý zaměstnanec vázaný doložkou pro konkurenty pracuje, natož pak prokázat, že k předání informací skutečně došlo.