Zpět na výpis

Rozhodnutí SDEU zásadně mění pojetí vyrovnávacích období u pracovní doby

Soudní dvůr EU nedávno vydal rozsudek, který se dotkne většiny (nejen) českých zaměstnavatelů. Rozhodnutí totiž razantně mění pohled na vyrovnávací období pro práci přesčas či pro nerovnoměrně rozvrhovanou pracovní dobu. Období by neměla být považována za pevná, nýbrž za klouzavá.

Evropská směrnice o některých aspektech úpravy pracovní doby určuje nejvyšší přípustný průměrný rozsah pracovní doby včetně práce přesčas v rámci sedmi dnů. Současně upravuje maximální délky vyrovnávacích období, za která se dodržování limitu posuzuje. Směrnice však již neurčuje, zda mohou být tato vyrovnávací období stanovena pevnými daty nebo zda se vyžaduje uplatnění tzv. klouzavých vyrovnávacích období, jejichž začátek a konec by se neustále v průběhu času pohyboval.

S vyrovnávacími obdobími pracuje i český zákoník práce. Například pro sledování limitů přesčasové práce nebo průměrné týdenní pracovní doby u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. V obou případech může vyrovnávací období činit až 26 týdnů, kolektivní smlouva jej může prodloužit až na 52 týdnů. Tato vyrovnávací období se u nás dlouhodobě vykládají jako pevná. Zaměstnavatelé tedy určují počátek a konec vyrovnávacích období (např. podle kalendářních pololetí), a jen v rámci těchto časových úseků zkoumají, zda jsou nejvýše přípustné limity dodrženy. Nesledují, zda jsou dodrženy v každém pomyslném období 26 týdnů.

Podobně upravuje pracovní dobu i francouzské právo. Právě francouzskou úpravu Soudní dvůr zkoumal z hlediska jejího souladu s právem EU. Klíčovou otázkou bylo, zda je třeba směrnici vykládat tak, že vyžaduje, aby vyrovnávací období u pracovní doby byla klouzavá, nebo zda umožňuje členským státům stanovit vyrovnávací období pevnými daty.

Soudní dvůr předně poukázal na cíl směrnice, kterým je zaručení lepší bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků. K tomu uvedl, že byť je metoda pevných vyrovnávací období sama o sobě v souladu s cílem směrnice, může vést k situacím, v nichž nelze bezpečnosti a ochrany zdraví pracovníků dosáhnout. Pevná vyrovnávací období totiž umožňují kumulaci většího množství hodin do krátkého časového úseku. Soud proto rozhodl, že je nutné zajistit dodržení průměrné maximální týdenní pracovní doby v průběhu každého pomyslného vyrovnávacího období, a nikoliv pouze v rámci období stanovených pevnými daty. Zapomněl však vymezit, po jakých časových úsecích se mají klouzavá vyrovnávací období posouvat. Lze předpokládat, že měl na mysli posun po jednotlivých týdnech.

Zaměstnavatelům tak napříště zřejmě nebude stačit vypočítávat průměry za pevná vyrovnávací období, ale budou si muset dávat pozor, aby maximální rozsahy pracovní doby byly dodrženy v každém týdnu. Důsledné dodržování nových pravidel by však pro zaměstnavatele představovalo velkou administrativní zátěž, pro mnohé i významné provozní komplikace.

Byť jde o verdikt ve francouzském případu, rozsudkem SDEU by se měly řídit i české soudy. Jak skutečně zareagují či jestli se změní i česká zákonná úprava, ukáže až čas. Lze jen doufat, že SDEU přísný výklad, podle něhož v podstatě ztrácí smysl jakékoli průměrování týdenní pracovní doby, v budoucnu sám zmírní.