Prokázání manažerských služeb a zásada legitimního očekávání
Nejvyšší správní soud v srpnu uzavřel kauzu týkající se daňové uznatelnosti manažerských služeb. Podrobně v ní ozřejmil povinnosti poplatníka při dokládání služeb a také otázku, co může poplatník s ohledem na dřívější úspěšné obhájení nákladu při předchozí kontrole daně z příjmů právnických osob oprávněně očekávat.
Jádrem sporu bylo poskytování manažerských služeb mateřskou společností dceřiné společnosti. Správci daně nepostačovaly pouhé formální objednávky služeb, u řady z nich chyběl konkrétní výstup. Kvartálně byl fakturován totožný rozsah poskytovaných služeb a výstupy služeb nebyly provázány s časovou dotací deklarovanou ve fakturaci. Důkazní nouzi umocnila i skutečnost, že poplatník neprokázal, jak mu byly poskytnuty podklady, jimiž se snažil poskytnutí služeb prokázat. Jejich malá část byla součástí předložené e-mailové komunikace, o většině z nich však zřejmě nebyly žádné záznamy.
Poplatník rovněž marně vznesl námitku porušení legitimního očekávání, kdy správce daně při kontrole za rok 2009 posoudil náklad na manažerské služby jako daňově uznatelný. Tato námitka byla stěžejní argumentační linkou, a proto nejvyšší správní soud obšírně vysvětlil, že „správní praxe zakládající legitimní očekávání je ustálená, jednotná a dlouhodobá činnost (příp. i nečinnost) orgánů veřejné správy, která opakovaně potvrzuje určitý výklad a použití právních předpisů. Takovou praxí je správní orgán vázán. Lze ji změnit, pokud je změna činěna do budoucna, dotčené subjekty mají možnost se s ní seznámit a je řádně odůvodněna závažnými okolnostmi.“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 21. 7. 2009, č. j. 6 Ads 88/2006132, č. 1915/2009 Sb. NSS). Soud se dále odkázal na Soudní dvůr EU, podle kterého může legitimní očekávání vzniknout také poskytnutím konkrétního ujištění ze strany příslušného orgánu.
NSS vyhodnotil, že stěžovatelce se žádného konkrétního ujištění ve smyslu judikatury SDEU ze strany správce daně nedostalo. V rámci daňové kontroly zaměřené na zdaňovací období roku 2009 správce daně nehodnotil stejný rozsah podkladů jako v nyní projednávané věci, protože se nejednalo o „identické služby“, jak setrvale tvrdila stěžovatelka, ale o služby „stejné či obdobné povahy“. Jen stěží tak lze hovořit o tom, že by touto jednou daňovou kontrolou založil správce daně vůči stěžovatelce ustálenou správní praxi, z níž by jí vyplývalo legitimní očekávání, že jí v následujících zdaňovacích obdobích budou náklady na služby uznány pouze na základě předložených faktur.
Rozsudek potvrdil, že pokud chcete náklady na manažerské služby odečíst od základu daně z příjmů právnických osob, musíte prokázat, že jste tyto služby skutečně přijali, byly vám k užitku a jejich cena odpovídala ceně obvyklé. Související evidence musí být kontinuální, nelze spoléhat na dokumentaci nebo zkušenosti z kontrol z předchozích let.