Z judikatury
16. 2. 2018

Svítá přeshraničně obchodujícím poplatníkům na lepší zítřky?

Nejvyšší správní soud se v nedávném rozhodnutí zastal poplatníka, který uskutečnil dodání zboží do jiného členského státu, tedy transakci osvobozenou od daně z přidané hodnoty s nárokem na odpočet. Stěžejním bodem celého sporu byla dobrá víra plátce založená na ověření registrace odběratele ve veřejně dostupném systému a otázka, jak je v tomto ohledu rozloženo důkazní břemeno mezi správce daně a daňový subjekt.

Veronika Červenková
Milan Hladík

Plátce předložil správci daně doklady k dopravě zboží do Polska a potvrzení o ověření daňového identifikačního čísla polského odběratele z července 2008, dle kterého bylo toto číslo platné a odběratel byl oficiálně označen jako plátce daně. Plátce současně při každé fakturaci registraci polského obchodního partnera k DPH z veřejných zdrojů ověřoval. 

Správce daně při prověřování okolností předmětných doprav kromě dalších nesrovnalostí zjistil, že polskému odběrateli byla odebrána registrace k dani z přidané hodnoty již v březnu 2008 a předmětné transakce se přitom uskutečnily v pozdějším období. Správce daně proto klasifikoval předmětné dodávky jako tuzemská zdanitelná plnění, tzn., českému plátci doměřil daň. Nepomohlo mu ani to, že poukazoval na svou dobrou víru, kdy z jeho pohledu absentovaly jakékoliv relevantní indicie naznačující možnou účast na daňovém podvodu ze strany odběratele.

Soud uzavřel, že důkazní břemeno ohledně existence dobré víry nelze přenášet výhradně na bedra daňového subjektu, protože v opačném případě by šlo v podstatě o presumpci vědomé účasti subjektu na daňovém podvodu. Taková presumpce však nemá žádnou oporu v zákoně.
Správci daně se i přes několikeré mezinárodní dožádání nepodařilo získat od polských orgánů verifikaci pravosti doloženého potvrzení, resp. nebylo potvrzeno, zda nedošlo ke zpětné deregistraci polského poplatníka. Jelikož pravost předložených listin nebyla správcem daně nikterak zpochybněna, mohlo se, zřejmě v důsledku administrativního pochybení, jevit daňové identifikační číslo odběratele v době předmětných dodávek jako platné. Poplatník tak neměl žádné indicie o tom, že by mohlo být jednání odběratele jakkoliv nepoctivé a musel by tak tuto možnou skutečnost pouze vytušit bez jakékoliv relevantní indicie.

Ve světle předložených důkazů pak nemohlo být považováno za nevěrohodné tvrzení daňového subjektu, že si informace o registraci odběratele v příslušném systému průběžně ověřoval a v době, kdy s polským obchodním partnerem obchodoval, tak byl v dobré víře v jeho registraci k DPH. 

Soud také nad rámec výše uvedeného vyslovil myšlenku, že v přeshraničním obchodě může v praxi jen těžko dojít k takové konstelaci, kdy dodavatel podnikne opravdu veškerá myslitelná opatření proti vtažení své osoby do podvodného jednání. V návaznosti na to pak soud výslovně konstatoval, že poplatníkům by v takových případech neměla být odepřena dobrá víra, protože takový postup by byl nepřiměřeně přísný. Můžeme tedy v budoucnu doufat ve změnu přístupu finanční správy k dobré víře reflektující výrok Nejvyššího správního soudu.

Sdílet článek
LinkedIn
Webdesign