Zásady správy daní: materiální pravda
S poctivostí nejdál dojdeš či lež má krátké nohy. S nadsázkou by bylo možné říci, že těmito rčeními se inspiroval i daňový řád, který zakotvuje zásadu materiální pravdy. V tomto článku vysvětlíme, co tato zásada znamená, jak se uplatňuje i jak se k ní staví soudy.
Co je podstatou zásady
Zásada materiální pravdy znamená, že správce daně musí vycházet ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné relevantní skutečnosti. Jinými slovy, daňové úřady se nezajímají jen o to, jak je něco formálně zapsáno na papíře, ale i o to, co se ve skutečnosti stalo.
Jak se zásada uplatňuje
V praxi má zásada materiální pravdy nejčastěji dopad tehdy, když se subjekt snaží skrýt pravou podstatu právního úkonu, aby snížil svou daňovou povinnost nebo se jí vyhnul úplně. Úkolem finančních úřadů je tedy zjistit pravý stav věcí a doložit své závěry konkrétními důkazy.
Příklad ze soudní praxe
Nejvyšší správní soud například nedávno řešil několik případů zastřené spolkové činnosti, kdy daňoví poplatníci poskytovali svým členům internetové připojení za členské poplatky. Pod rouškou spolkové činnosti tak dosahovali daňových výhod určených pouze pro spolky, tj. osvobození členských poplatků od daně z příjmů a osvobození poskytování služeb jako protihodnoty členského příspěvku od daně z přidané hodnoty. Správce daně v jednotlivých případech přistoupil k rozsáhlému dokazování, které zásadní měrou přispělo k prokázání simulovaného jednání – spolkové činnosti. Například zjistil, že těmto „spolkům“ dramaticky rostly zisky, přestože měly primárně vykonávat neziskovou činnost. Svědecké výpovědi potvrdily, že drtivá většina byla členem pouze za účelem získání výhodného internetového připojení. I následky nezaplacení členského poplatku svědčily o zcela komerčním přístupu, jestliže členové byli ihned odstřihnuti od internetu, případně kontaktováni s cílem zabránit jejich odchodu ke konkurenci. Nejvyšší správní soud tak na základě extenzivního dokazování správce daně potvrdil, že „spolky“ spolkovou činnost pouze předstíraly, neboť ve skutečnosti jejich hlavní činnost spočívala v poskytování služeb za úplatu. Uplatnění daňových zvýhodnění určených pouze pro spolky proto bylo v posuzovaných případech vyloučeno.
Co z toho plyne
Pro účely daňového řízení je tedy rozhodující skutečná podstata jednání, nikoliv jeho formální zachycení. Je to však správce daně, kdo musí nejen odhalit, co se skutečně stalo, ale také vysvětlit, jak k těmto závěrům dospěl, a předložit důkazy, o které své rozhodnutí opírá. Proto doporučujeme mít vhodně podložené a zdůvodněné veškeré kroky pro případ, že by správce daně měl pochybnosti o tom, zda se nejedná o zastřené jednání.