Zásady správy daní: zákonnost, legální licence a zdrženlivost a přiměřenost
V říjnových Daňovkách jsme se věnovali základním zásadám správy daní a proč se je vyplatí znát. Dnes se podrobněji podíváme na zásadu zákonnosti, zásadu legální licence a zásadu zdrženlivosti a přiměřenosti.
Zásada zákonnosti a legální licence
Soukromé osoby mohou činit to, co jim zákon nezakazuje. Tento princip však neplatí pro státní orgány, včetně finančních úřadů. Jejich činnost naopak podléhá zásadě zákonnosti. Podle této zásady mohou finanční úřady dělat pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje. V praxi se tak musí řídit předpisy daňového práva. Kromě těch ale na správce daně dopadají i další pravidla stanovená Listinou základních práv a svobod, Ústavou či mezinárodními smlouvami. Hlavně u těchto předpisů by měl správce daně dbát nejen na samotné znění textu, ale ctít i jeho smysl.
Podobný význam má také zásada legální licence. Konkrétně přikazuje správci daně, aby své pravomoci uplatňoval v mezích zákona a k účelům, pro které mu byly svěřeny. Přitom nestačí, že je postup správce daně v souladu se zákonem, měl by také sledovat jeho účel.
Zásada zdrženlivosti a přiměřenosti
Tato zásada zakazuje správci daně zasahovat do právního postavení daňových subjektů, nemá-li k tomu zákonný důvod. Navíc podtrhuje už zmíněný význam účelu či cíle zákona, který má být sledován. V neposlední řadě také zavazuje správce daně k tomu, aby byl jeho postup vůči daňovému subjektu přiměřený s ohledem na výsledek, kterého chce správce daně dosáhnout. Tuto míru každý vnímá jinak, avšak zahájí-li například správce daně daňovou kontrolu tím, že si bez dalšího vyžádá celé účetnictví včetně smluv a dokladů za několik let, jeho požadavek nejspíš přiměřený nebude.
Zásady můžete využít ve svůj prospěch
Všech uvedených zásad se můžete v průběhu daňového řízení dovolat, a to nejen v případech, kdy správce daně postupuje zjevně protizákonně, nýbrž i tehdy, kdy se postup nejeví přiměřený vzhledem k cíli, jehož má dosáhnout. Porušení jedné nebo více uvedených zásad tak může zapříčinit nezákonnost jednání správce daně a tím i jeho rozhodnutí. Nakonec je třeba zmínit, že konkrétním projevem těchto zásad je také povinnost správce daně, aby v nejasných případech, kdy existuje více možných výkladů zákona, postupoval podle toho výkladu, který je pro daňový subjekt nejpříznivější. O využití tohoto postupu se můžete v průběhu daňového řízení aktivně zasadit.