Zásady správy daní jako základní hranice daňového řízení
Daňový řád je základním předpisem upravujícím správu daní. V dílčích aspektech jej modifikují zákony o jednotlivých daních. Základem daňového procesu jsou zásady správy daní. Veškerá ustanovení daňového řádu by se měla vykládat v duchu těchto zásad. Měl by je respektovat také správce daně, a to ve své každodenní činnosti.
Základní zásady správy daní jsou vyjmenovány na samém začátku daňového řádu. Představují základní interpretační a aplikační pravidla. Jedná se o následující zásady:
- zásada zákonnosti,
- zásada legální licence,
- zásada zdrženlivosti a přiměřenosti,
- zásada procesní rovnosti,
- zásada spolupráce,
- zásada poučovací,
- zásada vstřícnosti a slušnosti,
- zásada rychlosti a hospodárnosti,
- zásada volného hodnocení,
- zásada legitimního očekávání,
- zásada materiální pravdy,
- zásada neveřejnosti a mlčenlivosti a
- zásada shromažďování osobní údajů.
Jednotlivé zásady nejsou konkrétně definovány, spíše se jedná o obecné principy – základní vymezení hranic, ve kterých by se správa daní měla pohybovat. Uplatnění jednotlivých zásad může blíže upravovat speciální ustanovení daňového řádu. Například v souvislosti se zásadou mlčenlivosti daňový řád v určitých ustanoveních vyjmenovává úřady a instituce, kterým je správce daně oprávněn nebo i povinen informace poskytovat, aniž by se dopouštěl porušení této zásady. Všechny zásady mají společné to, že jsou přímo závazné, a to pro celou správu daní, tedy i pro úkony mimo daňové řízení. Správce daně je tedy povinen se těmito zásadami řídit prakticky univerzálně.
Přímá závaznost základních zásad správy daní také znamená, že daňové subjekty mohou postupy správce daně s odkazem právě na ně napadat a rozporovat jejich zákonnost. Soudní přezkum postupu správce daně ve světle základních zásad správy daní představuje jejich velmi praktické využití. Obdobně jako u jiných pravidel správy daní, nestačí pouhé tvrzení, že správce daně postupoval v rozporu se základními zásadami. Porušení zásad je nutné prokázat a doložit, jaký vliv nezákonný postup měl na daňový subjekt a potažmo na samotné rozhodnutí správce daně.
Základní zásady správy daní nejsou pouze „pomocnou berličkou“ pro daňové subjekty, ale účinkují i opačným směrem. Platí totiž také pro daňové subjekty a všechny ostatní osoby zúčastněné při správě daní, kterým jejich počínání v rozporu s těmito zásadami může být minimálně přičteno k tíži v dalších řízeních. Daňový řád také stanovuje peněžní pokutu za určité nežádoucí chování osoby zúčastněné na správě daní, které vychází ze základních zásad správy daní, např. pořádková pokuta, jejímž účelem je zajištění hladkého a důstojného průběhu činnosti správce daně.