Zásady správy daní: rychlost a hospodárnost
Zásady správy daní nejsou jen abstraktními mantinely, ale vychází z nich celá škála konkrétních výhod pro daňové subjekty, které se hodí mít na paměti, když na dveře zaklepe finanční úřad.
Obecně o zásadách píšeme zde a v prosincových Daňovkách jsme se věnovali základním zásadám správy daní – zásadě zákonnosti, licence a zásadě zdrženlivosti a přiměřenosti. V tomto článku osvětlíme zásadu rychlosti a hospodárnosti správy daní.
Zásada rychlosti
Hladký průběh řízení bez zbytečných průtahů je bezpochyby v zájmu všech osob zúčastněných na správě daní. Průtahy v řízení nebo v postupech rozumíme nepřiměřenou a neodůvodněnou nečinnost v řízení. Tu však nelze posuzovat pouze dle délky řízení. Je třeba přihlédnout k individuálnímu případu a specifickým skutkovým okolnostem.
Na ochranu před nečinností správce daně zakotvuje daňový řád několik postihů. V některých případech může nečinnost správce daně vyústit v často velmi pozitivní výsledek pro daňový subjekt. Takovým případem je, pokud správce nerozhodne o žádosti o prodloužení lhůty – pak může platit, že bylo lhůtě vyhověno. Dalším příkladem je, pokud správce daně nerozhodne o odvolání proti zajišťovacím příkazu ve lhůtě – příkaz se stane neúčinným. Proti nečinnosti se můžete aktivně bránit podnětem na ochranu před nečinností podaným nejblíže nadřízenému správci daně. Daňový řád pamatuje i na situace, kdy správce daně zadržuje finanční prostředky, které by měl vrátit. V takovém případě je správce daně povinen daňovému subjektu uhradit úrok.
I přesto, že se tato zásada vztahuje zejména na správce daně, nelze zapomínat na to, že i s nečinností daňových subjektů je spojována řada nepříznivých následků.
Zásada hospodárnosti
Tato zásada vychází ze zásady přiměřenosti a její prvky prostupují celou správou daní. Znamená, že má správce daně postupovat tak, aby nejen daňovému subjektu, ale i třetím osobám a správci daně nevznikaly zbytečné náklady.
Projevem zásady hospodárnosti neboli zásady procesní ekonomie je například to, že by správce daně neměl po daňových subjektech požadovat takové údaje a informace, které si dokáže zajistit sám od jiných orgánů veřejné moci. Dalším projevem této zásady jsou tzv. společné úkony, díky kterým může správce daně například vést daňovou kontrolu společně pro vícero zdaňovacích období nebo přikročit k vymáhání nedoplatků z různých daňových řízení. Takové spojování má však své meze a slouží k odstranění zbytečného zatěžování dotčených osob, nikoliv ke zjednodušení činnosti orgánů. Kdyby daňový subjekt naznal, že je společným úkonem krácen na svých právech, může se bránit v rámci odvolání nebo u správního soudu.