Daňová uznatelnost úroků z akvizičního úvěru v rámci vnitroskupinové restrukturalizace

Celá restrukturalizace proběhla tak, že si zahraniční skupina založila novou českou společnost A, které poskytla vnitroskupinový úvěr. Společnost A tento úvěr použila k financování nákupu dvou provozních českých společností B a C, které však už ve vlastnictví této skupiny byly. Po akvizici proběhla fúze českých společností B a C s následnou konverzí na komanditní společnost se společností A jako komplementářem. Společnost A si tak efektivně odečítala úrok z akvizičního úvěru oproti základu daně převzatého od „nově vzniklé“ komanditní společnosti. 

Správce daně transakci vyhodnotil jako uměle vytvořenou (na základě principu zneužití práva) s argumentací, že jejím hlavním účelem bylo snížení základu daně daných společností v České republice. Městský soud v Praze se s tvrzením správce daně ztotožnil, přičemž hlavní argumenty v neprospěch daňového subjektu byly následující: 

• Celá restrukturalizace se uskutečnila v rámci jedné skupiny, přičemž nedošlo k žádné transakci, která by objektivně zvýšila hodnotu skupiny (např. přinesla nové příjmy nad rámec získané daňové výhody nebo by přispěla k udržení stávajících příjmů). 
• Nebylo prokázáno, v čem se liší činnost komplementáře od činností komanditní společnosti, jelikož tyto se zdály být vzhledem k obsazení stejných osob v příslušných orgánech totožné. Komplementář tak byl posouzen jako účelově vytvořená společnost bez samostatné ekonomické podstaty. 
• Splatnost akvizičního úvěru byla několikrát prodloužena novými půjčkami tak, že efektivně docházelo pouze ke splácení úroků a nikoliv jistiny. Komanditní společnost, která byla před restrukturalizací zisková, tak byla účelově zatížena dluhem, který jí nepřinesl a ani nemohl přinést žádný dodatečný ekonomický benefit. 

Městský soud dále doplnil, že by se posouzení daného případu mohlo změnit, pokud by předmětná společnost investovala získané peněžní prostředky např. do nákupu společnosti, která doposud působila mimo skupinu a která by tak z pohledu skupiny představovala nově získaná aktiva. Soud dále odmítl názor daňového subjektu, který argumentoval podobností s případem OKD. Soud naopak shledal určité podobnosti posuzovaného případu spíše s případem CTP. 

Nicméně daňový subjekt s názorem soudu nesouhlasil a podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nezbývá tedy než si počkat, zda Nejvyšší správní soud vnese do případu nové závěry, nebo zda se s názory předchozích orgánů ztotožní.