Je možné ustát nárok na odpočet i v podvodném řetězci?
V nedávném rozsudku se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou nároku na odpočet daně u plnění, které bylo dodáno v rámci podvodného řetězce. Správce daně zcela neprokázal, že daňový subjekt věděl nebo vědět mohl, že poskytovatel plnění neodvede DPH na výstupu z důvodu daňového podvodu.
V případu 5 Afs 55/2020 figurovala společnost, která obchodovala převážně s elektronikou značky Apple v režimu B2B, a to mimo autorizovaný režim výrobce. Při daňové kontrole za období srpen až listopad 2014 jí správce daně doměřil daň z titulu neuznaného nároku na odpočet.
V odvolacím řízení správce rozkryl obchodní řetězce, v nichž byla společnost zapojena: pořizovala elektroniku z jiných členských států EU a skladovala ji v ČR. Tutéž elektroniku prodávala dalším tzv. „ready-made“ tuzemským nebo zahraničním společnostem. Elektronika se skrze další články řetězce dostávala zpět do ČR. Tyto společnosti však nepřiznávaly daň na výstupu nebo ji vůbec nehradily a v momentě dotazování ze strany správce daně se stávaly nekontaktní. V navazujícím soudním sporu Městský soud v Praze zkoumal podvodný řetězec a to, zda existují objektivní okolnosti, díky kterým by společnost o nezákonné činnosti věděla. Posuzoval také, jestli společnost učinila rozumné kroky k tomu, aby daňový podvod odhalila či této situaci předešla. Soud konstatoval, že společnost postupovala jinak, než je v praxi běžné, nedodržovala vlastní obchodní podmínky a mohla a měla vědět, že je účastníkem podvodu. Jedním z argumentů byla nedostatečná kontrola IMEI čísel telefonů, která pomáhá odhalit nevěrohodný původ zařízení včetně návaznosti na nelegální činnost, dále neexistence smluv mezi smluvními stranami B2B, případně vystavování daňových dokladů ještě před přijetím objednávky. Proti tomu se společnost odvolala k NSS.
NSS přitakal správci daně v tom, že ve vzájemné kombinaci mohou důkazy vytvářet dojem existence daňového podvodu, avšak jednotlivé části případu jsou dle NSS samostatně vysvětlitelné. Podle NSS pouhé rozkrytí struktury, poukázání na obchodní praktiky a neodvedení daně v části dodavatelsko-odběratelského řetězce a priori nezakládají účast společnosti na daňovém podvodu.
Způsob obchodování společnosti mimo oficiální distribuční síť shledal NSS jako zcela legální a legitimní. Uznal argumenty společnosti ohledně neprověřování obchodních partnerů a neuzavírání písemných smluv (historická znalost partnerů a předchozí zkušenost s nimi). Zároveň popřel tvrzení správce daně, že transakce postrádá ekonomický smysl, když dokázal, že průměrná marže na rychloobrátkovém obchodu byla zhruba 2 %.
NSS shledal kasační stížnost společnosti důvodnou a zrušil rozsudek městského soudu v Praze. Celá věc je postoupena k dalšímu projednávání. Jedná se tak o další dlouhotrvající spor mezi státní správou a soukromým subjektem.