Krajský soud k uznatelnosti úroků z akvizičního úvěru a ke zneužití práva
Krajský soud v Praze v rozsudku 55 Af 4/2020–137 posuzoval situaci společnosti, jež uplatňovala úroky z bankovního úvěru na nákup obchodního podílu v české společnosti, s kterou následně měla fúzovat sloučením. Úvěr poskytnulo nezávislé konsorcium bank na úrovni celé investiční skupiny, následně pak byl dluh převeden na českou společnost, která realizovala nákup.
Finanční úřad odmítl uznatelnost úroku z bankovního úvěru, protože posoudil transakci restrukturalizace jako účelovou, s jediným záměrem, a to získat daňovou výhodu. Krajský soud viděl situaci jinak a navíc konstatoval, že správce daně chybně hodnotil naplnění objektivní podmínky pro aplikaci institutu zneužití práva.
Situace skupiny, do které společnost patřila, byla špatná (likvidita, finanční situace). Jednání s českými bankami nebylo možné zahájit, protože by ve společnosti v ČR nespatřovaly žádný potenciál. Vstup investora na globální úrovni, který měl společnosti a ostatním subjektům ve skupině poskytnout podporu s dalším rozvojem, a následné přenesení úvěru na provozní jednotky ve všech zemích, bylo jediným řešením, neboť u provozních jednotek jsou generovány výnosy a spravován majetek.
Právě převedení dluhu na českou společnost bylo hlavním požadavkem konsorcia bank, jinak by neumožnilo transakci financovat. Pro banky bylo více přijatelné, aby úvěrem byla zatížena provozní entita, která dosahuje aktivních příjmů z obchodní činnosti a spravuje majetek, jelikož je u ní předpoklad pravidelné úhrady úroků vyšší a vymáhání snazší.
Správce daně poukázal na způsob, kterým byla povinnost splácet úvěr a související náklady přenesena na českou společnost, jež nakoupila obchodní podíl ve fungující společnosti s vědomím, že v blízké době dojde k fúzi sloučením a že tato fúze může nastat i bez nákupu obchodního podílu, neboť obě společnosti jsou řízeny tou samou společností, resp. investiční skupinou. Společnost nevykonávala žádnou podnikatelskou činnost, nedisponovala majetkem nebo finančními prostředky a zahraniční spřízněné osoby jí prodaly podíl v české společnosti, což by nebylo možné, kdyby nešlo o osoby spojené. Podle správce daně společnost neprokázala, že úroky a finanční náklady související s úvěrem k nákupu obchodního podílu vynaložila v souladu se zákonem, a tedy si neoprávněně snížila základ daně. Současně správce daně tvrdil, že došlo ke zneužití práva.
Krajský soud konstatoval, že čerpání úvěru se skutečně jeví jako iracionální: smyslem nemohlo být rozvíjení vlastní ekonomické činnosti, kterou v té době společnost nevykonávala. Soud však viděl hlavní ekonomický důvod popsaných transakcí v umožnění převzetí skupiny novou investiční skupinou. Dále poukázal na skutečnost, že podmínky poskytnutí úvěru nastavily úvěrující banky, tudíž lze stěží předpokládat, že by banky úmyslně stanovily podmínky takovým způsobem, které by vedly k vytvoření umělé struktury. Krajský soud proto rozhodnutí správce daně pro nezákonnost zrušil. Uzavřel také, že rozhodnutí chybně hodnotí naplnění aplikace institutu zneužití práva.
Nicméně Odvolací finanční ředitelství podalo kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.