Nejvyšší soud: Mzda za stejnou práci v Praze i regionech musí být stejná

Podle zákoníku práce náleží všem zaměstnancům u jednoho zaměstnavatele za stejnou práci, nebo za práci stejné hodnoty, stejná mzda. Stejnou prací, nebo prací stejné hodnoty , se rozumí práce stejné nebo srovnatelné složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, kterou zaměstnanec koná za stejných nebo srovnatelných pracovních podmínek, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce. Výše mzdy jednotlivých zaměstnanců tedy nemusí být vždy stejná, případné rozdíly ale musí být opodstatněny jen výše uvedenými důvody. Spravedlivé odměňování zaměstnance, rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace patří mezi základní zásady pracovního práva.

V posuzovaném případě zaměstnanec České pošty v Olomouci zařazený na pozici řidiče v konkrétním tarifním stupni pobíral nižší mzdu než kolegové na stejné pozici v Praze, a soudil se proto o dorovnání mzdy. Pošta se bránila tím, že práce řidiče v Praze se oproti práci v Olomouci liší pracovními podmínkami, zejména pak složitostí, odpovědností a namáhavostí práce. Soudy ovšem dospěly k závěru, že se náročnost práce a podmínek v obou městech významně neliší.

Česká pošta se dovolala k Nejvyššímu soudu. Argumentovala především tím, že je třeba posuzovat reálnou mzdu, tj. skutečnou mzdu zaměstnanců po odečtení jejich nezbytných životních nákladů, jako například ubytování, dopravy, služeb apod., které jsou v Praze a přilehlém okolí výrazně vyšší než ve zbývajících regionech České republiky. Nejvyšší soud uznal, že sociálně ekonomické podmínky ovlivňují trh práce jak na straně nabídky, tak poptávky, a že nabídkou lepších pracovních podmínek, včetně těch mzdových, zaměstnavatelé v dražších lokalitách „bojují“ o zaměstnance. To však dle soudu neopodstatňuje závěr, aby se tak dělo u zaměstnanců téhož zaměstnavatele. Uzavřel, že pracovní podmínky lze porovnávat pouze podle výčtu kritérií uvedených v zákoníku práce, které se omezují výlučně na interní podmínky u zaměstnavatele. Zohlednění vnějších sociálních či ekonomických podmínek zákoník práce nedovoluje.  Nejvyšší soud již nepřezkoumával skutkové okolnosti věci, tj. zda se pracovní podmínky v jednotlivých regionech skutečně liší. Samotný případ je přitom zajímavý právě extenzitním dokazováním, při kterém byla vyvrácená většina tvrzení, jimiž Česká pošta odůvodňovala rozdílné odměňování řidičů na stejné typové pozici v Praze a Olomouci.

Byť je rozhodnutí vydáno v konkrétním sporu, závěry Nejvyššího soudu lze zobecnit. Na rozsudek tak pravděpodobně bude reagovat řada zaměstnanců a odborových organizací různých zaměstnavatelů. Soud nerozporoval, že i na stejné pozici se může jednat o rozdílnou práci nebo práci rozdílné hodnoty, za kterou může náležet odlišná odměna. Pokud však zaměstnavatelé s pracovišti ve více regionech odměňují své zaměstnance na stejných pozicích rozdílně, musí být připraveni uvést a prokázat konkrétní důvody pro takový postup. Ty mohou spočívat jen v kritériích připuštěných zákoníkem práce, nikoli ve společenském nebo ekonomickém prostředí daného regionu.