Nové judikáty ohledně úroků z půjček v neprospěch daňových subjektů

V případě 4 Afs 119/2022 – 47 se jednalo o financování výstavby solární elektrárny, kterou měla společnost zajištěnou jak bankovním úvěrem, tak z půjček od investorů. Z důvodu zhoršení ekonomických ukazatelů požadovala banka pro vyplacení zbývající části úvěru po společnosti navýšení minimálních vlastních zdrojů financování. Společnost tvrdí, že dané prostředky mohla získat pouze od investorů, kteří tento krok podmínili navýšením úrokové sazby z jejich půjček na 19 % místo původních 6 % p. a. Navýšení úrokových sazeb bylo stvrzeno uzavřením dodatků k původním úvěrovým smlouvám. 

Správce daně ovšem doměřil společnosti daň z příjmů, a to z nákladů ve výši rozdílu mezi úroky spočtenými ze zvýšené úrokové sazby a z původní úrokové sazby. Dle jeho názoru společnost neprokázala, že se jednalo o náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Správce daně totiž zjistil, že investoři se na začátku projektu v patronátní smlouvě zavázali poskytnout společnosti potřebné finance pro realizaci projektu, a to i v případě zvýšení příslušných nákladů. Dle správce daně dodatečný požadavek banky na zvýšené financování z vlastních zdrojů představoval právě zmiňované zvýšení projektových nákladů, které měli bez dalších podmínek financovat investoři.

Poté co společnost neuspěla s odvoláním proti platebnímu výměru u krajského soudu se případ dostal před NSS. Ten se ztotožnil se závěry krajského soudu, že dodatky ke smlouvám o půjčce s investory nebylo nutné uzavírat, neboť na jejich základě společnost nezískala žádné další prostředky. Na poskytnutí dodatečných zdrojů měla společnost právo vyplývající již z dříve uzavřené patronátní smlouvy s investory. NSS tedy uzavřel, že zvýšení úrokové sazby v tomto případě vedlo pouze ke zvýšení příjmu věřitelů a žádným způsobem nepřispělo k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů společnosti.

Druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 79/2023-62 se týkal několika situací, kdy správce daně doměřil společnosti daň z příjmů z důvodu nesprávného účtování. Ve vztahu k výnosovým úrokům z úvěru řešil NSS otázku, do jakého okamžiku o nich měla společnost účtovat. Společnost totiž o výnosových úrocích přestala účtovat v okamžiku splatnosti úvěru s argumentem, že pohledávku shledala nedobytnou. Nedobytnost opírala mimo jiné o skutečnost, že k pohledávce vytvořila 100% účetní opravnou položku.

NSS potvrdil rozhodnutí krajského soudu a názor správce daně, že o úrocích z obchodních vztahů (tedy z úvěru) je třeba účtovat až do okamžiku splacení jistiny, bez ohledu na to, zda obchodní partner úroky platí či nikoliv. Zaúčtované výnosové úroky pak představují zdanitelný příjem, který v tomto případě společnosti chyběl. Argument společnosti o nedobytnosti pohledávky shledal NSS neprokázaným a upozornil, že z tohoto důvodu se otázkou účtování úroků u nedobytných pohledávek dále nezabývá. Dle soudu nelze za doklad o nedobytnosti považovat subjektivní rozhodnutí společnosti účtovat k pohledávce účetní opravnou položku. K tíži společnosti přičetl i skutečnost, že nedoložila žádný důkaz o zániku vztahu s dlužníkem či o jednostranném vzdání se práva na pohledávku. Naopak bylo zjištěno, že společnost o dva roky později uzavřela se smluvním partnerem dohodu o uznání dluhu.