Novinky z judikatury k problematice započtení
Právní institut započtení je hojně využívaným nástrojem k vypořádání závazků v rámci celé podnikatelské sféry. Jeho prostřednictvím dochází u věřitele a dlužníka k zániku vzájemných dluhů, jejichž plnění je téhož druhu (typicky peněžité). V nedávné době vydal Nejvyšší soud (NS) dvě rozhodnutí, která při využívání tohoto institutu v praxi přinášejí určitá úskalí. Na co si tedy při započtení dát pozor?
V prvním rozhodnutí se NS zabýval otázkou, zda je možné započítat peněžité plnění dlužníka v českých korunách na pohledávku věřitele, která má být plněna v zahraniční měně. Zmiňované plnění bylo poskytnuto dlužníkem ještě před uzavřením smlouvy, a to na základě faktury vystavené věřitelem, a mělo v českých korunách odpovídat dohodnutému smluvnímu plnění v cizí měně.
NS dovodil, že pokud smluvní ujednání mezi dlužníkem a věřitelem předpokládá plnění pouze v eurech, není možné na takový dluh ze smlouvy započíst peněžní plnění v korunách. V takovém případě by totiž smluvní závazek dlužníka zaplatit věřiteli smluvní cenu stanoveným způsobem nebyl vůbec splněn.
Soud v rozhodnutí vyšel ze své dřívější rozhodovací praxe, ve které judikoval, že obsahem závazku dlužníka je povinnost splnit to, co bylo dohodnuto (v tomto případě zaplatit smluvní cenu v dané měně), a to i když se plnění pro některou ze stran stalo nevýhodným.
České právo tedy v současné době neumožnuje započtení pohledávek v souvislosti s plněním dluhu v jiné než dohodnuté měně. Jediný způsob, jak tuto možnost zajistit, je dodatečná úprava smluvního ujednání mezi věřitelem a dlužníkem. Jinak je riziko, že plnění v jiné než dohodnuté měně nebude v případě soudního sporu považováno za plnění dle smlouvy, vysoké, a to se všemi důsledky v podobě prodlení apod. Ještě palčivější může být situace v případě insolvenčního řízení, kdy zápočty tohoto typu (tedy bez dostatečné smluvní opory) mohou být insolvenčním správcem napadány.
Započtení většího počtu pohledávek
Ve druhém případu NS posuzoval náležitosti právního jednání při zápočtech většího počtu pohledávek v souvislosti s přesným určením, na kterou pohledávku se zápočet vztahuje a zejména, zda a do jaké výše tyto pohledávky zanikají.
V této konkrétní věci dlužník své pohledávky na úhradu smluvních pokut započetl na pohledávku věřitele na úhradu kupní ceny. Právní jednání, kterým dlužník provedl započtení, neobsahovalo přesné určení, které konkrétní pohledávky zanikají, a to i přesto, že dlužníkovy pohledávky na smluvní pokuty převyšovaly věřitelovu pohledávku na úhradu kupní ceny.
Nicméně i tento postup dlužníka by se mohl jevit jako správný, neboť nový občanský zákoník obsahuje pravidla pro případ, že dlužník při vzájemném započtení neurčil, kterých pohledávek a v jaké výši se započtení týká.
O to překvapivější je právní posouzení případu ze strany NS, který setrval na své dosavadní rozhodovací praxi, jež vychází ze starého občanského zákoníku a která nereflektovala výše popsaná nová pravidla pro započtení. Soud tak i podle současné právní úpravy zastává totožný názor na situaci, kdy dlužník započítává více svých pohledávek, které současně převyšují pohledávku věřitele. Neurčité a tedy neplatné bude takové započtení, ve kterém dlužník neurčí, která z jeho započítávaných pohledávek zaniká. Důvodem je skutečnost, že věřitel by nemohl určit, na kterou pohledávku a v jaké výši má dále plnit.
Je tedy na místě doporučit, aby v případě zápočtu většího množství pohledávek dlužníka, které převyšují pohledávku věřitele, bylo v takovém započtení přesně uvedeno, na jaké pohledávky je započítáváno.
Vzájemné započtení pohledávek je na první pohled jednoduchý právní nástroj, jehož využití však přináší určitá rizika. Jak vyplývá z rozhodnutí NS, pozornost je třeba věnovat zejména samotnému právnímu jednání, kterým je započtení prováděno, a potom také skutečnosti, zda pohledávky jsou skutečně způsobilé k započtení.