NSS: Daňový režim nedaňových nákladů nelze změnit jejich zahrnutím do kalkulace ceny poskytovaných služeb
Otázkou daňové uznatelnosti nákladů se v poslední době opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud (NSS). Zejména pak paragrafem zákona o daních z příjmů, který umožňuje nedaňové výdaje (např. náklady na reprezentaci) – pokud mají přímou vazbu na související výnosy – uznat jako daňové. V judikátu 3 Afs 14/2024 soud posuzoval u spojených osob, zda může být uplatnění tohoto ustanovení odůvodněno pouhým zařazením nedaňových nákladů do kalkulace ceny mezi nimi.
Předmětem sporu bylo, zda lze jako daňově uznatelný náklad uplatnit výdaje typicky označované za nedaňové (např. náklady na reprezentaci, dary, penále či propagační předměty nad zákonný limit), pokud jsou zahrnuty do ceny služeb účtovaných mateřské společnosti podle modelu cost+.
Poplatník tvrdil, že tímto způsobem vzniká přímá souvislost mezi náklady a výnosy. Argumentoval, že kdyby výdaje nevznikly, nemohly by být do ceny služby zahrnuty, a tím pádem by nedošlo ani k jejich přefakturaci navýšené o ziskovou přirážku (v daném případě 5 procent).
Soud však zdůraznil, že samotné zařazení nákladů do kalkulace ceny mezi spojenými osobami nelze automaticky považovat za prokazatelné spojení s konkrétním výnosem. Daňová uznatelnost nákladu nemůže vycházet pouze z účetní konstrukce – klíčové je, aby výdaj měl skutečný ekonomický účel a reálně přispíval k dosažení výnosu. Například bylo sporné, jak přispělo vynaložení nákladů na dary nebo penále k poskytnutí marketingových služeb.
V posuzované věci poplatník neprokázal, že sporné náklady měly přímou souvislost s dosažením zdanitelných příjmů. Městský soud v Praze i NSS konstatovaly, že samotné smluvní nastavení odměny mezi spojenými osobami – například situace, kdy každá 1 Kč nákladu má generovat 1,05 Kč výnosu – neprokazuje reálnou souvislost nákladů s poskytovanými službami. Cenotvorný mechanismus slouží pouze k určení ceny, nikoli k doložení skutečného dopadu nákladů na zdanitelné příjmy.
NSS tímto rozsudkem fakticky potvrdil svůj dřívější přístup k výkladu dotčeného ustanovení zákona o daních z příjmů, jak jej vyjádřil například v rozsudcích 1 Afs 190/2021 - 30 (Oriflame) a 10 Afs 20/2021 - 55 (Sellier & Bellot Trade). V obou případech soud konstatoval, že daňovou uznatelnost nelze dovodit pouze z vnitřního nastavení cenotvorby mezi spojenými osobami, pokud chybí prokazatelné a konkrétní propojení mezi výdajem a zdanitelným výnosem.