NSS k možnosti souběhu technického zhodnocení a opravy nemovitosti
Podle správce daně společnost provádějící rozsáhlé stavební úpravy nemovitosti měla všechny práce vyhodnotit hromadně jako technické zhodnocení, a nikoliv část jako opravy. Nejvyšší správní soud (rozsudek 6 Afs 273/2022–43) se neztotožnil s paušalizujícími závěry správce daně a tvrdí, že je nutné zkoumat vzájemnou podmíněnost a časovou souslednost prováděných prací.
Společnost prováděla rozsáhlé stavební práce (rekonstrukci) na hotelovém objektu (technické zhodnocení). Vedle toho provedla také opravu topení, koberců a kamerového systému. Společnost trvala na svém názoru, že v případě oprav bylo pouze odstraněno fyzické opotřebení a jelikož byly práce prováděny v jiných částech hotelu, nebyla zde ani věcná souvislost s technickým zhodnocením.
Správce daně dospěl k závěru, že provedená rekonstrukce byla natolik rozsáhlá, že bylo nutné veškeré práce považovat za technické zhodnocení, přičemž společnost dostatečně neprokázala, že se jednalo o pouhou opravu.
NSS připomněl dva možné přístupy k posouzení situace odkazující na starší judikaturu:
- Pokud jsou stavební práce prováděny v rámci jedné stavební akce a směřují-li ke změně technických parametrů a způsobu užití nemovitosti, není nutné jednotlivě zkoumat u každé dílčí opravy její charakter.
- Druhý pohled je opačný – v rámci jedné investiční akce mohou být prováděny současně opravy i technické zhodnocení.
Jakým způsobem bychom tedy měli při vyhodnocování postupovat? Podle soudu je potřeba hranici mezi opravou a technickým zhodnocením posuzovat u každého případu jednotlivě a za pomoci dostatečně průkazných důkazních prostředků.
V uvedeném rozsudku se Nejvyšší správní soud s ohledem na poskytnuté důkazy a celkový průběh řízení přiklonil k námitkám a společnosti vyhověl. NSS považuje za nesprávné paušálně vyhodnocovat investiční akce celkově jako technické zhodnocení a souhlasí s tvrzením společnosti, že posuzované práce (opravy) neměly věcnou ani časovou souvislost s technickým zhodnocením prováděným na budově. Ani havarijní stav nemovitosti není sám o sobě určující proto, aby byla oprava vyhodnocena jako technické zhodnocení.
Nadto NSS označil za nesprávný postup správce daně, kdy společnost nedostala reálnou možnost prokázat technický stav zařízení a materiál použitý pro opravu. Správce daně nepovolil výslechy navrhovaných svědků a tuto možnost společnosti upřel se závěrem, že svědecké výpovědi jsou v tomto případě nadbytečné.
Rozsudek NSS potvrzuje, že v rámci stavebních úprav nemovitostí je nutné zkoumat každý případ zvlášť a nelze veškeré práce v rámci rekonstrukce automaticky klasifikovat jako technické zhodnocení.
V praxi se pak ukazuje, že hranice mezi opravou a technickým zhodnocením je často velmi nejasná. Společnost musí disponovat dostatečným množstvím důkazních prostředků specifikujících technické parametry oprav.