NSS: Kdo je skutečným vlastníkem licenčních poplatků?
Nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS) se zaměřil na podstatu skutečného vlastnictví v kontextu licenčních smluv. Soud zdůraznil, že subjekt, který není schopen svobodně určit využití inkasovaných licenčních plateb, a je vázán k předání většiny přijatých prostředků jinému subjektu, není jejich skutečným vlastníkem.
V posuzovaném případě (NSS 4 Afs 63/2022) se jednalo o spor související s žádostí britské společnosti (zdaňovací období spadá do období členství Velké Británie v EU) o přiznání osvobození příjmů z licenčních poplatků placených tuzemskou společností a splnění podmínky skutečného vlastnictví k licenčním poplatkům britskou společností. Pro pochopení sporu a rozsudku je důležité podotknout, že britská společnost byla vázána odvést téměř 95 % získaných prostředků dalším spřízněným osobám.
Soud se zaměřil na skutečný ekonomický prospěch z licenčních poplatků a schopnost subjektu svobodně je využívat. Britská společnost poskytovala sublicence tuzemské firmě a následně dále odváděla téměř veškeré obdržené prostředky. Soud dospěl k závěru, že tato společnost není skutečným vlastníkem poplatků, neboť neměla možnost svobodně rozhodovat o využití finančních prostředků.
NSS ve svém odůvodnění zdůraznil, že skutečný vlastník licenčních poplatků musí být schopen určovat jejich využití a nesmí být vázán smluvními podmínkami k předání většiny těchto poplatků jinému subjektu. Z hlediska ekonomického prospěchu je klíčové, aby subjekt mohl s financemi disponovat nezávisle a mohl je využít podle vlastního uvážení. Tento přístup k definici skutečného vlastnictví má potenciálně dalekosáhlé důsledky pro obchodní praxi a zdanění licenčních dohod.
Rozsudek tak přináší důležitou interpretaci skutečného vlastnictví licenčních poplatků, i proto, že jeho odůvodnění vychází z výkladů skutečného vlastnictví judikatury Soudního dvora Evropské unie.