NSS ke zdanění bioplynu v bioplynových stanicích

Spor (7 Afs 160/2024-47) se týkal společnosti provozující bioplynovou stanici. Hlavní otázkou bylo, zda je bioplyn, který si firma sama vyrobí a spotřebuje při výrobě elektřiny a tepla, předmětem daně z plynu podle zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů. Společnost tvrdila, že bioplyn je pouze meziproduktem při výrobě elektřiny a neměl by být zdaněn.

NSS potvrdil rozhodnutí soudu nižší instance, že bioplyn je skutečně předmětem daně, protože je používán jako pohonná hmota stacionárního motoru kogenerační jednotky, která vyrábí elektřinu a teplo. Klíčové bylo, že zákon nerozlišuje, jakou technologií se bioplyn spotřebovává. Povinnost přiznat a zaplatit daň vzniká už samotnou spotřebou bioplynu.

Osvobození od daně se dle soudu vztahuje pouze na část plynu použitou k výrobě elektřiny, nikoliv na část použitou k výrobě tepla. NSS také uvedl, že zdanění plynu pro výrobu tepla nebrání technická povaha kogenerační jednotky, která vyrábí elektřinu a teplo současně. Podle evropského práva je možné část plynu použitou na výrobu elektřiny od daně osvobodit, zatímco část využitou na výrobu tepla zdanit. Český zákon tuto možnost rozdělení respektuje.

NSS zamítl kasační stížnost daňového subjektu a uzavřel, že bioplyn vyrobený a spotřebovaný v bioplynové stanici (resp. jeho část připadající na výrobu tepla) je předmětem daně ve smyslu § 4 ZSVR. A to bez ohledu na to, že jde pouze o meziprodukt při výrobě elektřiny z biomasy. Ve stejném smyslu se navíc vyjádřil soud i v případu 4 Afs 148/2024-51, kde bylo zdanění bioplynu v souvislosti s kogenerační jednotkou řešeno obdobně.