NSS se opět zabýval problematikou skutečného vlastníka licenčních poplatků
Správce daně rozporoval, že zahraniční distribuční společnosti jsou skuteční vlastníci licenčních poplatků, a považoval je za pouhé zprostředkovatele. Odmítl proto uplatnění výše srážkových daní vyplývajících z příslušných smluv o zamezení dvojího zdanění podle daňové rezidence distributora. Daňovému subjektu tak doměřil daň ve výši standardní 15% sazby srážkové daně.
Daňový subjekt, poskytovatel televizních programů spotřebitelům v ČR, hradil licenční poplatky distribučním společnostem (českým daňovým nerezidentům), které tyto licenční poplatky dále odváděly výrobcům programů (taktéž českým daňovým nerezidentům). Správce odmítl uplatnit snížené srážkové daně podle smluv o zamezení dvojího zdanění podle států rezidence distributorů, neboť je nepovažoval za skutečné vlastníky příjmu.
Daňový subjekt se v rámci následného řízení domáhal aplikace tzv. přístupu „look through“, tedy aby správce daně uplatnil sníženou sazbu daně dle smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřenou mezi ČR a státem, v němž byli výrobci programů daňovými rezidenty. Argumentoval přitom, že tito výrobci jsou skutečnými vlastníky daného licenčního poplatku.
Správce daně a následně i krajský soud toto odmítl z důvodu, že mezi daňovým poplatníkem a těmito výrobci neexistoval žádný právní vztah a platby licenčních poplatků byly prováděny zprostředkovatelům, nikoliv výrobcům. Správce daně zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně identifikace skutečného vlastníka nese daňový subjekt. Ten sice předložil správci daně prohlášení o skutečném vlastnictví jednotlivých společností – výrobců programů (jednalo se o nespřízněné osoby), nicméně dle správce daně toto prohlášení nebylo dostatečným důkazem.
Daňový subjekt neuspěl následně ani u Nejvyššího správního soudu (10 Afs 47/2025 – 49).
NSS uvedl, že přítomnost zprostředkovatele v obchodním modelu (a úhrada licenčního poplatku zprostředkovateli) nebrání využití daňových výhod z mezinárodních daňových smluv ve vztahu ke skutečnému vlastníkovi licenčních poplatků, který z následného přijetí licenčního poplatku čerpá ekonomické výhody. Nicméně se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že podmínkou uplatnění těchto daňových výhod je vztah mezi daňovým subjektem hradícím licenční poplatek a skutečným vlastníkem tohoto poplatku. Tento vztah v daném případě chyběl. Stejně tak NSS potvrdil, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, a kasační stížnost zamítl.
Tento rozsudek může mít významný dopad na české daňové poplatníky. Potvrzuje totiž, že prohlášení o skutečném vlastnictví není samo o sobě dostatečným důkazním prostředkem. Současně z praktického pohledu má daňový poplatník při platbách třetím osobám často omezené možnosti, jak ověřit, zda entity, kterým hradí licenční či jiné úhrady, jsou skutečným vlastníkem, a často v tomto ohledu musí spoléhat na jejich prohlášení.
Otevřenou otázkou zůstává i definice vztahu mezi plátcem a skutečným vlastníkem, ke které se NSS blíže nevyjádřil. Jen nepřímo potvrdil závěry krajského soudu, který požadoval existenci právního vztahu.
Vzhledem k tomu, že povinností daňového poplatníka je srazit a odvést správnou výši daně, může v případě nejistoty, kdo je skutečný vlastník licenčních poplatků a při uplatnění konzervativní výše srážkové daně, docházet k obchodním rozporům.