NSS se opět zabýval problematikou skutečného vlastníka licenčních poplatků
Správce daně rozporoval, že zahraniční distribuční společnosti jsou skuteční vlastníci licenčních poplatků, a považoval je za pouhé zprostředkovatele. Odmítl proto uplatnění výše srážkových daní vyplývajících z příslušných smluv o zamezení dvojího zdanění podle daňové rezidence distributora. Daňovému subjektu tak doměřil daň ve výši standardní 15% sazby srážkové daně.
Daňový subjekt, poskytovatel televizních programů spotřebitelům v ČR, hradil licenční poplatky distribučním společnostem (českým daňovým nerezidentům), které tyto licenční poplatky dále odváděly výrobcům programů (taktéž českým daňovým nerezidentům). Správce odmítl uplatnit snížené srážkové daně podle smluv o zamezení dvojího zdanění podle států rezidence distributorů, neboť je nepovažoval za skutečné vlastníky příjmu.
Daňový subjekt se v rámci následného řízení domáhal aplikace tzv. přístupu „look through“, tedy aby správce daně uplatnil sníženou sazbu daně dle smlouvy o zamezení dvojího zdanění uzavřenou mezi ČR a státem, v němž byli výrobci programů daňovými rezidenty. Argumentoval přitom, že tito výrobci jsou skutečnými vlastníky daného licenčního poplatku.
Správce daně a následně i krajský soud toto odmítl z důvodu, že mezi daňovým poplatníkem a těmito výrobci neexistoval žádný právní vztah a platby licenčních poplatků byly prováděny zprostředkovatelům, nikoliv výrobcům.
Správce daně zdůraznil, že důkazní břemeno ohledně identifikace skutečného vlastníka nese daňový subjekt. Ten sice předložil správci daně prohlášení o skutečném vlastnictví jednotlivých společností – výrobců programů (jednalo se o nespřízněné osoby), nicméně dle správce daně toto prohlášení nebylo dostatečným důkazem.
Daňový subjekt neuspěl následně ani u Nejvyššího správního soudu (10 Afs 47/2025 – 49).
NSS uvedl, že přítomnost zprostředkovatele v obchodním modelu (a úhrada licenčního poplatku zprostředkovateli) nebrání využití daňových výhod z mezinárodních daňových smluv ve vztahu ke skutečnému vlastníkovi licenčních poplatků, který z následného přijetí licenčního poplatku čerpá ekonomické výhody.
Nejvyšší správní soud se nicméně ztotožnil se závěrem krajského soudu, že podmínkou uplatnění těchto daňových výhod je vztah mezi daňovým subjektem hradícím licenční poplatek a skutečným vlastníkem tohoto poplatku. Tento vztah v daném případě chyběl. Stejně tak NSS potvrdil, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno, a kasační stížnost zamítl.
Tento rozsudek může mít významný dopad na české daňové poplatníky. Potvrzuje totiž, že prohlášení o skutečném vlastnictví není samo o sobě dostatečným důkazním prostředkem. Současně z praktického pohledu má daňový poplatník při platbách třetím osobám často omezené možnosti, jak ověřit, zda entity, kterým hradí licenční či jiné úhrady, jsou skutečným vlastníkem, a často v tomto ohledu musí spoléhat na jejich prohlášení.
Otevřenou otázkou zůstává i definice vztahu mezi plátcem a skutečným vlastníkem, ke které se NSS blíže nevyjádřil. Jen nepřímo potvrdil závěry krajského soudu, který požadoval existenci právního vztahu.
Vzhledem k tomu, že povinností daňového poplatníka je srazit a odvést správnou výši daně, může v případě nejistoty, kdo je skutečný vlastník licenčních poplatků a při uplatnění konzervativní výše srážkové daně, docházet k obchodním rozporům.