Opět souběh funkcí
Problematika souběhu funkcí je evergreenem práva obchodních společností. Zajímavý je i aktuální názorový ping-pong probíhající mezi Nejvyšším a Ústavním soudem. Dočkáme se konečně jasného řešení?
Nedovolený souběh funkcí je strašákem ve skříních mnoha generálních ředitelů. Podle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu byl pracovní poměr člena statutárního orgánů neplatný, ledaže by jeho obsahem byla činnost s obchodním vedením zcela nesouvisející. V letošním dubnu však velký senát Nejvyššího soudu otočil kormidlo, když v návaznosti na nález Ústavního soudu připustil, že smlouva o výkonu činností spadajících do působnosti statutárního orgánu může být (v jistých mezích a za splnění určitých podmínek) podřízena zákoníku práce.
Ústavní soud (nálezem III. ÚS 669/17) nyní opětovně rozhodoval ve sporu ohledně platnosti pracovní smlouvy uzavřené mezi společností a členem jejího statutárního orgánu, který byl zároveň jejím generálním ředitelem. Ústavní soud vytýká Nejvyššímu soudu především to, že dostatečně nezdůvodnil, proč není možné pro danou smlouvu zvolit režim zákoníku práce. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ovšem předcházelo zmíněnému rozsudku velkého senátu.
Nález Ústavního soudu se dále stručně vymezuje proti překvapivému názoru Nejvyššího soudu, že není možné, aby manažerskou smlouvu podepsala za obě strany totožná osoba, tedy statutár jako zaměstnanec i zástupce společnosti. Ústavní soud přitom logicky podotýká, že tento přístup by znemožnil i uzavírání pracovních smluv v tzv. nepravém souběhu, tedy tam, kde náplň práce nezahrnuje obchodní vedení příslušející statutárnímu orgánu. Takové pracovní poměry však Nejvyšší soud dlouhodobě připouštěl.
Lze očekávat, že Nejvyšší soud v těchto intencích své původní rozhodnutí přehodnotí. Podřízení smlouvy o výkonu funkce zákoníku práce tak snad bude jednoznačně přípustné. Na druhou stranu je třeba upozornit na již naznačená úskalí takového řešení. Je nutné respektovat kogentní ustanovení zákona o obchodních korporacích upravující vztah člena statutárního orgánu a korporace. To se týká například limitace odpovědnosti či nezbytného schválení odměny na straně korporace. Zmíněná rozhodnutí proto dle našeho názoru představují spíše zmírnění rizik historických pracovních poměrů členů statutárních orgánů, než praktický návod, jak situaci řešit do budoucna. Máme za to, že existují elegantnější řešení postavení manažerů, než je úplné podřizování jejich smluv zákoníku práce.