Příkaz mateřské společnosti – jak to vidí NSS?
Příkazem mateřské společnosti finanční úřad rozumí jakékoliv ovlivnění nezávislé transakce spojeným podnikem, zpravidla mateřskou společností. Příkladem může být nařízení prodeje zboží odběratelům dceřiné společnosti ze strany její mateřské společnosti za nižší ceny než tržně obvyklé. Podle našich zkušeností je výklad správce daně extenzivní. Nejvyšší správní soud (NSS) aktuálně rozhodl dvě kasační stížnosti, které vnáší do problematiky více světla.
V prvním z rozsudků (7 Afs 358/2021-34) se jednalo o situaci, kdy poplatník vyrábí a dodává řezivo spojeným osobám i nezávislým zákazníkům. Finanční úřad aplikoval ceny obvyklé i na dodávky nespojeným osobám (doměření procentem z nákladů). Krajský soud se v zásadě případem odmítl zabývat s tím, že finanční úřad definici transakce mezi spojenými osobami oproti zákonu o daních z příjmů nepřípustně rozšířil i na transakce s nespojenými osobami.
NSS nicméně v dalším řízení zvrátil pro poplatníka původně příznivý rozsudek krajského soudu a dal za pravdu správci daně. Mateřská společnost poplatníka podle něj představovala hlavní řídicí prvek: zajišťovala přímé řízení, koordinaci a management a zároveň nastaveným obchodním modelem neumožňovala své dceřiné společnosti vyjednávání smluvních podmínek se zákazníky. Poplatník tedy neměl nad svými obchody plnohodnotnou kontrolu. Ačkoliv tedy vstupoval do transakcí s nezávislými osobami, jednal tak na příkaz mateřské společnosti, která jej za provedenou službu, respektive újmu měla kompenzovat. Případ se tedy vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, přičemž ten je vázán názory NSS.
Lze tedy uzavřít, že pouhá skutečnost, kdy poplatník dodává a fakturuje nespojeným osobám a nemá formální vztah s mateřskou společností, sama o sobě nevylučuje aplikaci pravidla o ceně obvyklé.
Ve druhém rozsudku (10 Afs 162/2021-50) se NSS zabýval otázkou, zda lze rozhodnutí mateřské společnosti ohledně zastavení nerentabilní výroby pletacích strojů a likvidace materiálu podřadit pod ustanovení o obvyklých cenách v zákoně o daních z příjmů a smlouvě o zamezení dvojího zdanění. Soud zkoumal, zda byla mateřská společnost povinna kompenzovat dceřiné společnosti související majetkovou újmu.
Správce daně označil ztrátu z likvidace materiálu provedenou po příkazu k zastavení výroby za transakci mezi spojenými osobami, která neodpovídá podmínkám tržního odstupu. V běžných smluvních vztazích by podle správce daně totiž osoba, která by dala příkaz k likvidaci zásob, kompenzovala vzniklou škodu. Společnost argumentovala tím, že o zastavení výroby rozhodla sama. Mateřská společnost toliko vyslovila souhlas s opuštěním trhů. Pokud by souhlas nevyslovila, došlo by k úpadku a zániku společnosti.
Krajský soud a poté i NSS uzavřel, že se nejednalo o transakci mezi spojenými osobami, na níž by se vztahovalo ustanovení o převodních cenách. To se totiž aplikuje na smluvní závazkové vztahy. V daném případě šlo o rozhodnutí mateřské společnosti v rámci obchodního vedení dceřiné společnosti. Samo vedení společnosti nemá za následek vznik, změnu či zánik smluvního závazku. Mateřská společnost v dané souvislosti ani neobdržela žádný přímý neoprávněný zisk.
Rozhodnutí o zastavení nerentabilní výroby a likvidace zásob tak bylo důsledkem zcela legitimního podnikatelského rozhodnutí. Nelze zobecnit, že by ztráta z každé transakce měla být nutně kompenzována.