Prokázání služeb od mateřské společnosti a zásada legitimního očekávání

Jak je robustní dokumentace služeb důležitá pro obhájení daňové uznatelnosti nákladů, připomenul Krajský soud v Brně ve svém nedávném rozsudku č.j. 30 Af 57/2021-76. Podstatou sporu byla situace, kdy daňový subjekt uplatnil v daňovém přiznání k dani z příjmů náklady na poradenské služby od mateřské společnosti spočívající v managementu, poradenských službách, jednání a reportingu. Soud se mimo jiné také vyjádřil k legitimnímu očekávání subjektu na základě výsledků předchozích kontrol.

Smlouva o poskytování služeb byla konstruována jako variabilní, kdy měly být poskytovány výkony na vyžádání s odměnou nastavenou za osobu a den. V hodnocení důkazních prostředků ze strany finančního úřadu bylo mimo jiné uvedeno, že služby byly poskytovány jednatelem daňového subjektu, což finanční úřad vnímal jako výkon funkcí statutárního orgánu. Dále finanční úřad argumentoval, že předložená dokumentace nebyla po formální stránce perfektní (neobsahovala objednávku – předávací protokol atp.) a z vlastní dokumentace nevyplýval výstup předmětných služeb. Přidaná hodnota pro daňový subjekt tak nebyla prokázána. V rámci vyhledávací činnosti pak správce daně neváhal oslovit i zahraničního správce daně formou mezinárodního dožádání s požadavkem na prověření skutečného poskytnutí služeb v jiném členském státu (Rakousku). 

Krajský soud se podrobně zabýval důkazní pozicí poplatníka. Připustil, že je rozumné očekávat, že podklady v rámci vnitroskupinových vztahů budou méně formální než mezi dvěma nespojenými osobami. Na druhou stranu soud konstatoval, že běžná schůzka či výměna informací mezi vlastníkem a vlastněnou osobou zpravidla nedá vzniknout uznatelnému nákladu, protože nepřekročí rámec běžného vztahu ze strany vlastníka. Především pak dal za pravdu správci daně v hodnocení, že v naprosté většině případů není možné propojit fakturovaný rozsah činnosti s jejími konkrétními výstupy, ani není jasné, jak se podklady k žalobci dostaly a zda si je nevytvořil sám. 

Na základě výsledku mezinárodního dožádání soud konstatoval, že i „hubený výsledek“ tohoto správního úkonu nasvědčuje tomu, že ke skutečnému předávání a přebírání služeb vůbec nedocházelo. Žalobce tak podle názoru soudu neunesl své důkazní břemeno a náklady vynaložené na skupinové služby tak byly správně posouzeny jako daňově neúčinné. 

Soud se vyjádřil rovněž k otázce legitimního očekávání. Žalobce totiž namítal, že v daňové kontrole za předcházející období nebyly faktury od mateřské společnosti zpochybněny jako daňově uznatelný náklad. Krajský soud ovšem dovodil, že zatímco v minulé kontrole byly posouzeny právě pouze faktury, ve stávajícím případě je posuzována kompletní evidence. K legitimnímu očekávání shodného posouzení tak nemohlo dojít, neboť se jedná o dvě odlišné věci. 

Lze uzavřít, že vhodně připravená a průběžně udržovaná dokumentace zůstává i nadále základním předpokladem pro obhájení daňové uznatelnosti nákladů, a to konkrétně dokumentace a evidence výstupů prokazujících skutečné poskytnutí služeb a dále dokumentace benefitu pro daňového poplatníka spolu s adekvátně nastavenou metodikou výpočtu odměny, tzn. převodní ceny. 

 

Sdílet článek