Průkaznost nákladů na světelnou reklamu
Nejvyšší správní soud (NSS) posuzoval daňovou uznatelnost nákladů vynaložených na reklamu v podobě vysílání videospotu na světelné LED obrazovce. Správce daně měl pochybnosti o frekvenci vysílání spotu a posoudil náklady jako daňově neuznatelné. Doměřil daňovému subjektu daň z příjmů právnických osob včetně penále. NSS tento závěr potvrdil.
Daňový subjekt uplatnil ve zdaňovacím období 2015/2016 značné náklady na reklamu v podobě videospotů přehrávaných na světelné LED obrazovce v centru Brna. Správce daně při daňové kontrole vznesl pochybnosti ohledně rozsahu provedeného plnění. Dle něj si vzájemně odporovaly údaje v jednotlivých reklamních smlouvách uzavřených mezi společností a dodavatelem reklamy a z následně vyžádaných playlistů. Podle předložených smluv měl být spot vysílán 2x za hodinu a zároveň minimálně 26x za den. Z playlistů vyplývala četnost přehrávání nižší; 2–3x v intervalu tří hodin, celkem 19x za den.
Společnost argumentovala tím, že podmínka dvou přehrání za hodinu sama o sobě už naplňuje požadavek na minimálně 26 přehrání za den. Zároveň korigovala informaci uvedenou v playlistech, kdy se nemělo jednat o přehrávaní spotu dvakrát až třikrát v intervalu tří hodin, ale v rámci jedné hodiny, byť dle popisku z playlistu to jasné nebylo. Společnost jako důkaz doložila fotografie příslušné LED obrazovky a k nim náležející snímky metadat. Došlo také na výslech svědků.
Neuspěl ani požadavek na uznání esenciálních výdajů
Dle správce daně subjekt pochybnosti nevyvrátil, a tak posoudil celkovou částku za reklamu jako daňově neuznatelnou. Neobstál u něj ani požadavek společnosti na uznání tzv. esenciálních výdajů, tj. alespoň části nákladů na reklamu, která byla prokázána.
NSS ve shodě s krajským soudem potvrdil, že právě nejednoznačnost smluvního ujednání mohla způsobit pochybnosti správce daně, jakkoliv jedna z podmínek (dvě přehrání za hodinu) může automaticky splňovat podmínku druhou (minimálně 26 přehrání denně). Dle něj nebylo jasné, proč by druhá podmínka měla být součástí smlouvy. NSS se přitom odkazoval na dřívější smlouvy mezi společností a dodavatelem, ve kterých byla ujednána stejná frekvence přehrání 2x za hodinu, nicméně zároveň nejméně 48 přehrání za den. Nesoulad shledal také v předložených playlistech, které obsahovaly různé informace k počtu vysílání reklamy, což je činilo nedostatečně věrohodnými.
Dle NSS nelze ani důkaz ve formě fotografií LED obrazovky a snímků metadat považovat za způsobilý prokázat četnost vysílání reklamního spotu. Pouze dosvědčují, že reklama vysílána byla, o čemž ale v tomto případě nebylo sporu. Z těchto důvodu tedy NSS kasační stížnost zamítl. Společnosti nepřiznal ani uznatelnost esenciálních výdajů, protože nebyly naplněny podmínky pro stanovení daně podle pomůcek, které jsou nutným předpokladem pro přiznání esenciálních výdajů.