Rozpoznávání obličejů na letišti dostalo od Vrchního soudu zelenou
Vrchní soud v Praze povolil používání izolovaného systému k monitoringu prostor českého mezinárodního letiště. Poprvé tak v praxi aplikoval článek 5 nařízení o umělé inteligenci. Jedná se o kamerový systém využívající umělou inteligenci pro vzdálenou biometrickou identifikaci osob, který má být součástí integrovaného bezpečnostního systému letiště s cílem zvýšit ochranu osob či sloužit k prevenci a vyšetřování trestné činnosti.
Použití systémů biometrické identifikace na dálku v reálném čase ve veřejně přístupných prostorech pro účely vymáhání práva je obecně zakázáno, a to dle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1689, kterým se stanoví harmonizovaná pravidla pro umělou inteligenci (AI Akt). Existují určité výjimky, kdy lze tento typ systému použít, nicméně je k tomu nutné mít předchozí písemné povolení podle zákona o zpracování osobních údajů, které vydává předseda senátu vrchního soudu.
Správce bezpečnostního systému českého mezinárodního letiště podal v prosinci 2025 žádost o použití tohoto izolovaného systému. Ten má v reálném čase provádět biometrickou identifikaci osob, které se pohybují v monitorovaných prostorech, a to na základě jejich biometrických parametrů obličeje. Tyto osoby mají být následně porovnávány s osobami zařazenými do referenční databáze spravované policií. Výsledky mají sloužit k pátrání po osobách podezřelých nebo obviněných ze závažných trestných činů, zmizelých osobách či obětech trestných činů nebo k předcházení ohrožení života osob a prevenci teroristických útoků.
Použití systému představuje výrazný zásah do práva na soukromí jedince. Může vyvolávat pocit neustálého sledování a v případě chybných výsledků mít i diskriminační účinky. Vrchní soud v Praze se proto při rozhodování zabýval zejména jeho nezbytností, přiměřeností použití a dopadům na práva jednotlivců.
Biometrické údaje se řadí do zvláštní kategorie osobních údajů, jejichž zpracování je možné pouze na základě taxativně stanovených výjimek a pouze při poskytnutí vhodných záruk pro ochranu základních práv sledovaných osob. Jednu z výjimek tvoří existence významného veřejného zájmu, který musí převažovat nad právem jednotlivců na soukromí.
Účelem letištního systému má být zvýšení bezpečnosti a získávání informací důležitých pro identifikaci zájmových osob. Vrchní soud uznal, že prostředí mezinárodního letiště se vyznačuje vysokou koncentrací a pohybem osob. Zároveň jde o vhodné a časté místo pro páchání protiprávní činnosti. To podle soudu zakládá existenci oprávněného a zvlášť naléhavého veřejného zájmu na včasnou identifikaci osob spojených s trestnou činností.
Tento zájem převažuje nad důsledky, které má používání systému na práva a svobody dotčených osob. Negativní důsledky rovněž výrazně zmírňují technická a organizační opatření přijatá správcem. Například provoz a práce s daty probíhají izolovaně v zabezpečeném prostředí Ministerstva vnitra, přístup podléhá striktním bezpečnostním opatřením a v případě shody s daty z referenční databáze probíhá vyhodnocení vždy pod lidským dohledem.
Vrchní soud shledal za podstatné, že se kamery mají nacházet pouze v taktických bodech letiště s vysokou fluktuací osob, ale zároveň nemají pokrývat prostory určené k odpočinku či komerčním účelům. Takto omezený územní rozsah zabraňuje plošnému monitorování běžného pohybu osob a minimalizuje zásah do soukromí. Soud rovněž konstatoval, že tento typ kontroly není možné spolehlivě nahradit jinými opatřeními, například běžnými kamerovými záznamy, hraniční kontrolou či navýšením ostrahy. Tyto alternativy totiž nezajišťují včasnou a přesnou identifikaci osob, která je klíčová zejména v situacích bezprostředně hrozícího incidentu.
Vrchní soud v Praze proto dospěl k závěru, že důvody pro použití systému jsou opodstatněné a systém umožňuje dosáhnout sledovaného legitimního cíle při současném omezení zásahu do základních práv jednotlivců na nezbytnou a přiměřenou míru. Vrchní soud v Praze proto žádosti správce systému vyhověl.