Rozšířený senát NSS rozhodne o lhůtě pro podání dodatečného daňového přiznání na nižší daňovou povinnost
Nejvyšší správní soud v nedávném rozsudku znovu posuzoval možnost podat dodatečné daňové přiznání v situaci, kdy došlo k uplynutí subjektivní lhůty. Co je důsledkem nedodržení subjektivní lhůty a zda je vůbec relevantní, pokud je v dodatečném daňovém přiznání daň snižována, bude nyní otázka pro rozšířený senát Nejvyššího správního soudu.
Dle daňového řádu končí lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání posledním dnem měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byla nesrovnalost zjištěna. Jedná se o lhůtu subjektivní. Současně platí, že dodatečné daňové přiznání lze podat pouze za předpokladu, že dosud neuplynula lhůta pro stanovení daně, která je lhůtou objektivní.
Nejvyšší správní soud se k následkům nedodržení lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání ve vztahu k dodatečnému snižování výsledné daňové povinnosti již v minulosti vyjádřil. Z rozsudků shodně vyplývá, že lhůta v takové situaci představuje subjektivní lhůtu propadnou. Daňovému subjektu tedy po uplynutí dané lhůty zanikne právo podat dodatečné daňové přiznání na nižší daň, čímž samozřejmě přichází o možnost nárokovat si vrácení přeplatku na dani.
Druhý senát Nejvyššího správního soudu však došel k jinému závěru, když projednával spor ve věci opožděného podání dodatečného daňového přiznání na nižší daň (rozsudek sp. zn. 2 Afs 363/2019). Podle něj pro takové podání platí pouze obecná objektivní lhůta pro stanovení daně (standardně tři roky od konce lhůty pro podání řádného daňového přiznání). Po jejím uplynutí už není možné stanovenou daň změnit.
Tento závěr zdůvodňuje druhý senát především tím, že pravidla o povinnosti daňového subjektu mají být přiměřeně použita i na jeho práva. Pokud je daňová povinnost zvyšována, nedochází uplynutím subjektivní lhůty k zániku povinnosti dodatečné daňové přiznání podat. Tato povinnost nadále trvá a podání po lhůtě podléhá následným sankcím (pokutě). V případě snižování daňové povinnosti nelze žádné následné sankce uvalit, neboť se jedná o právo daňového subjektu podat dodatečné daňové přiznání a nikoli o jeho zákonnou povinnost. Zároveň druhý senát NSS zdůraznil, že daňový řád neobsahuje žádné ustanovení, které by uvádělo, že marným uplynutím subjektivní lhůty dané právo zaniká a toto nelze dovodit ani z jiných ustanovení. Z tohoto důvodu nepovažuje výklad subjektivní lhůty ve vztahu k dodatečnému přiznání na nižší daň jako lhůty propadné za přiměřený. A to právě ve vztahu k dodatečnému přiznání na vyšší daň, kdy uplynutím lhůty povinnost nezaniká.
Další argumenty druhý senát předložil, když se zabýval otázkou, jaké právní důsledky by nedodržení subjektivní lhůty v případě snižování daňové povinnosti mělo mít. S ohledem na současné znění daňového řádu by podle něj jediným možným následkem mohl být skutečně zánik práva dodatečné daňové přiznání podat. Tento závěr však neobstojí, neboť logickým výkladem nad prosté znění zákona nemohou být krácena práva daňového subjektu, která z prostého výkladu vyplývají. Stejně tak upozornil na skutečnost, že současný výklad je v ostrém rozporu se základním cílem správy daní – správným zjištěním a stanovením daně.
Druhý senát uzavírá, že nedodržení subjektivní lhůty v situaci, kdy je daň dodatečně snižována, nemá žádný právní následek. Jelikož se tímto závěrem odchyluje od předchozí judikatury, bude o sporu rozhodovat rozšířený senát Nejvyššího správního soudu.