SDEU: Posouzení splnění podmínek pro osvobození přijatých dividend u dceřiné společnosti
Soudní dvůr EU rozhodoval ve sporu (C-228/24) mezi litevskou společností a správcem daně ohledně možnosti a rozsahu aplikace principu zneužití práva v rámci směrnice 2011/96/EU o zdanění mateřských a dceřiných společností (P/S směrnice).
V rámci posuzované situace doměřil správce daně litevské mateřské společnosti daň z dividend, které přijala od své dceřiné společnosti se sídlem ve Spojeném království v letech 2018 a 2019. Litevský správce daně usoudil, že dceřiná společnost představovala „umělou konstrukci“, a proto odepřel výhody plynoucí z P/S směrnice. Dceřiná společnost totiž neměla ve Spojeném království v daných letech ani lidské zdroje odpovídající svému předmětu podnikání, ani vlastní prostory pro podnikání či hmotný majetek.
Soudní dvůr konstatoval, že výhody plynoucí z P/S směrnice lze odepřít na úrovni mateřské společnosti i v posuzované situaci, pokud jsou naplněny všechny znaky zakládající zneužití práva.
V tomto ohledu SDEU dále konstatoval, že není možné přihlížet pouze k situaci v období, kdy došlo k výplatě dividend, v případě, že před tímto datem pro existenci dceřiné společnosti existovaly reálné hospodářské důvody. Soud také konstatoval, že skutečnost, že dceřiná společnost je účelově založena (tzv. Conduit company), sama o sobě není dostačující pro závěr, že došlo k získání daňové výhody v rozporu s P/S směrnicí (a tedy je možné aplikovat princip zneužití práva). Daňovou výhodu pak nelze interpretovat pouze jako výhodu vyplývající z P/S směrnice, ale je nutné posoudit celkové daňové benefity daného nastavení.
Samotné posouzení, zda v daném případě skutečně došlo ke zneužití práva, následně SDEU nechal na lokálním soudu.
Tento rozsudek je zajímavý zejména proto, že není zkoumána ekonomická podstata u mateřské společnosti, jak je to obvyklé, nýbrž u dceřiné společnosti. Rozsudek tak potvrzuje současný trend, kdy se správce daně zaměřuje na lidské a materiální zdroje společností a jejich ekonomickou podstatu.
Pozitivní na něm zároveň je potvrzení, že správce daně musí při aplikaci doktríny zneužití daňového práva identifikovat dosaženou daňovou výhodu a také vzít v potaz historické důvody pro nastavení dané struktury. Pouhé konstatování, že určitá společnost v období výplaty dividendy nemá ekonomickou podstatu, není dostatečné.