Souběh u Ústavního soudu

Ústavní soud ve svém nálezu posuzoval, zda může člen statutárního orgánu obchodní korporace vykonávat činnost, která dle zákona o obchodních korporacích přísluší statutárnímu orgánu v pracovněprávním vztahu. Zákaz souběhu není zákonem výslovně stanoven. Obecné soudy však úplný nebo částečný zákaz opakovaně dovozují ve své judikatuře.

Ústavní soud zdůraznil, že obecné soudy musí v první řadě ctít základní práva soukromých osob na svobodné jednání v zákonných mezích a zásadu, že smlouvy se mají dodržovat. Argumenty týkající se zákazu souběhu posuzoval soud jak z pohledu pracovněprávního, tak obchodněprávního. Podle něj nelze v pracovním právu dovodit zákaz, který by znemožňoval členovi statutárního orgánu vykonávat jeho činnost nebo její část na základě smlouvy v režimu zákoníku práce. Zákoník práce upravuje vztahy, jejichž předmětem je výkon závislé práce. Nic však nebrání tomu, aby si smluvní strany zvolily režim zákoníku práce i v jiných případech. Otázku, zda byl ujednán pracovněprávní režim, je nezbytné posuzovat zejména podle úmyslu stran.

Z pohledu obchodního práva není situace jednoznačná. Ústavní soud možnost dovození zákazu souběhu připouští, požaduje však po obecných soudech, aby takovýto zákaz přesvědčivě odůvodnily, protože jím jdou proti zájmům soukromých osob. Je tedy otázkou, kdy a zda se obecným soudům podaří zákaz souběhu dostatečně argumentačně odůvodnit. Pro případ „úspěchu“ obecných soudů je však vhodné se i nadále souběhu vyhnout a požadovaná práva a povinnosti upravit přímo ve smlouvě o výkonu funkce, která je pro tyto účely vhodným a zákonem předvídaným nástrojem. Drtivá většina společností tak již po účinnosti nového občanského zákoníku postupuje.