Spor o povinnost přecenit zálohy na konci účetního období
Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou, zda má daňový subjekt povinnost k rozvahovému dni přecenit zaúčtované zálohy na nákup dlouhodobého majetku poskytnuté v cizí měně. Správce daně při daňové kontrole rozhodl, že tato povinnost platí, a daňovému subjektu doměřil daň z nezaúčtovaného kurzového rozdílu. S tím však subjekt nesouhlasil a správní soudy mu daly za pravdu.
Zákazníci se běžně zavazují, že dodavateli ještě před předáním nakoupeného dlouhodobého majetku (například výrobní linky) poskytnou zálohu na úhradu jeho kupní ceny. Částka bývá poskytnuta ve fakturační měně a po dodání zařízení se o ni kupní cena poníží. Tuto situaci v rámci daňové kontroly posuzoval také správce daně. Vyšel z paušálního předpokladu, že zaplacená záloha se do doby dodání zakoupeného majetku může stát běžnou cizoměnovou pohledávkou zákazníka za dodavatelem, a proto stejně jako ostatní pohledávky v cizí měně podléhá na konci účetního období povinnosti přecenění. Případné výnosy z přecenění je nutné zdanit.
Daňový subjekt s tímto výkladem nesouhlasil a obrátil se na krajský soud, podle kterého byla argumentace správce daně v rozporu s podstatou poskytování zálohy. Při dodání dlouhodobého majetku se zákazníkovi záloha nevrací, ale je započtena na kupní cenu. Částka tak na rozdíl od ostatních pohledávek nerozšíří majetek daňového subjektu, a proto by její pravidelné přeceňování nezlepší vypovídací schopnost jeho účetních výkazů.
Správce daně nesouhlasil, spor se tedy dostal až před Nejvyšší správní soud. Ten v rozsudku (4 Afs 170/2021) upozornil na účel vedení účetnictví, tedy poskytovat co možná nejvěrnější obraz o hospodaření účetní jednotky. Vyšel také ze stanoviska Národní účetní rady (I-43) a uzavřel, že účetní zákony stanoví povinnost přeceňovat pohledávky pouze tam, kde má vývoj kurzu vliv na jejich budoucí hodnotu (vzniká kurzové riziko). V případě zálohy poskytnuté v cizí měně, která bude započtena na kupní cenu hrazenou ve stejné měně, však kurzové riziko nevzniká. NSS proto s názorem správce daně nesouhlasil, neboť ten očekává, že strany svůj závazek poruší a záloha bude vrácena, namísto předpokladu, že zákazník i dodavatel prodej chtějí řádně dokončit. Pokud by správce daně chtěl tento přístup aplikovat, musel by nejprve prokázat, že k započtení zálohy pravděpodobně nedojde (například v situaci odstoupení od smlouvy).
Poskytnutou zálohu v cizí měně při nákupu dlouhodobého majetku není tedy dle názoru NSS nutné na konci účetního období přeceňovat, pokud neexistuje důvodný předpoklad, že k dodání majetku nedojde a tato záloha bude vrácena zpět. U závěrkových operací doporučujeme této oblasti věnovat pozornost a přistupovat k dané problematice v kontextu konkrétní situace.