Ústavní soud: za přestávky v pohotovosti si zaměstnanci zaslouží mzdu
Ústavní soud se zastal hasiče z Ostravského letiště. Během přestávky v práci musel být hasič připraven zasáhnout do tří minut i na nejvzdálenějším místě letiště. Za tuto přestávku mu podle zaměstnavatele nenáležela mzda a přestávka se nezapočítávala do pracovní doby. Ústavní soud uvedl, že doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli. Případ se vrací zpět k obvodnímu soudu.
„Během přestávky v práci, za kterou nenáleží zaměstnanci odměna, může zaměstnanec volně nakládat se svým časem podle své volné úvahy, věnovat se oddechu a nebýt zaměstnavateli k dispozici“, uvedl Ústavní soud. Hasič ale během své přestávky musel být neustále ve střehu a připraven zasáhnout, pokud to bude situace vyžadovat. Podle soudu se tedy jednalo o práci, která nemůže být přerušena, a za takovou práci náleží podle zákoníku práce zaměstnanci odměna i v době přestávky v práci, která se současně započítává do pracovní doby. Soud zároveň dodal, že „doba, po kterou je zaměstnanec připraven zasáhnout, je pracovní dobou bez ohledu na to, zda k zásahu dojde, či nikoli.“
Z hlediska dopadů na zaměstnavatele a zaměstnance se jedná o přelomové rozhodnutí. Zaměstnanci, kteří se nachází v obdobné situaci, se mohou domáhat kompenzace až za 3 roky zpětně. Očekáváme, že podobných žalob bude přibývat.
Případem jiného hasiče se nedávno zabýval i Soudní dvůr Evropské unie. Jednalo se o zaměstnance, jehož pracovní pohotovost na zavolání trvala v zásadě 24 hodin 7 dní v týdnu. Hasič měl však povinnost účastnit se pouze 75 % zásahů, nemusel se zdržovat na určitém místě, ale měl povinnost se v poměrně krátké době dostavit k zásahu na požární stanici. V čase pohotovosti si přivydělával jako řidič taxislužby. Soudní dvůr uzavřel, že „okolnosti, zda tento čas představuje pracovní dobu, musí být posouzeny v každém konkrétním případě zvlášť podle toho, zda omezení uložená pracovníkovi jsou takové povahy, že objektivně a velmi významně ovlivňují možnost pracovníka volně nakládat s časem a věnovat se vlastním zájmům.“ Soudní dvůr se přiklonil k závěru, že u daného pracovníka omezení nebyla takové povahy, aby významně ovlivnila jeho možnosti nakládat s volným časem.
Je tedy zřejmé, že zaměstnanci v pracovní pohotovosti mají nárok na oddech. Jak moc velký oddech to bude, závisí na povaze konkrétní práce a na tom, jak jsou podmínky pracovní pohotovosti nastaveny.
Pokud to stihnou, mohou si zaměstnanci na pracovišti vychutnat například kávu. Nicméně v Itálii zaměstnancům odpolední espresso poněkud zhořklo. Po více něž desetiletém sporu se zaměstnankyně dozvěděla, že její zlomené zápěstí během odpolední kávy nemůže být kvalifikováno jako pracovní úraz, a proto jí nenáleží odškodnění od pojišťovny. A jak se onen příběh odehrál? Zaměstnankyně si odskočila během pracovní pauzy s kolegy na kávu a když se vracela do kanceláře, uklouzla a zranila se. Spor se nakonec dostal až ke kasačnímu soudu v Římě. Ten rozhodl, že káva není potřebou spojenou s pracovní činností, dá se totiž odložit nebo zrušit.