Základ daně ze závislé činnosti vyslaných zahraničních zaměstnanců se „superhrubuje“ jen o jedno fiktivní pojistné

Odměna tzv. expatů v režimu mezinárodního pronájmu pracovní síly hrazená částečně formálně-právním zaměstnavatelem v zahraničí a částečně ekonomickým zaměstnavatelem v České republice se pro stanovení základu daně navyšuje o tzv. fiktivní pojistné na sociální zabezpečení pouze jednou, tj. při aplikaci jediného maximálního vyměřovacího základu. Nejvyšší správní soud (NSS) nám tak dal za pravdu a do budoucna vyřešil oblast, kde jsme se setkali s nejednotným přístupem finančních úřadů.

V posuzovaném případě se jednalo o zaměstnance vyslaného z Japonska, kterému odměnu za práci vykonávanou v České republice poskytoval částečně český tzv. ekonomický zaměstnavatel a částečně jeho právní zaměstnavatel z Japonska, který u této částky neprováděl pravidelně přefakturaci na českého ekonomického zaměstnavatele. Dotyčný zaměstnanec nepodléhal českému systému sociálního pojištění, byl nadále zdravotně i sociálně pojištěn v Japonsku na základě Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení vystaveném japonskými úřady. 

Při stanovení základu daně ze závislé činnosti byla zaměstnanci navyšována odměna ze závislé činnosti o tzv. fiktivní pojistné, tj. pojistné na sociální zabezpečení a veřejné zdravotní pojištění, které by platil, kdyby byl zaměstnán v České republice. U pojistného na sociální zabezpečení se přitom zohledňoval pouze jeden maximální vyměřovací základ. Finanční úřad tento přístup nejprve akceptoval, v průběhu pobytu vyslaného zaměstnance v ČR jej však začal odmítat. Dle jeho názoru byly prostředky hrazené z České republiky a z Japonska dvěma samostatnými příjmy ze závislé činnosti, které se navyšují o fiktivní pojistné samostatně a na každý se proto uplatní samostatný maximální vyměřovací základ.

Případ se dostal až k NSS. S odkazem na důvodovou zprávu soud potvrdil, že příjmy se musí zvýšit o povinná pojistná stejně, jako kdyby daňový subjekt podléhal českým pojistným předpisům. Daňový subjekt vykonával pouze jednu práci na základě pracovní smlouvy uzavřené s jedním formálně-právním zaměstnavatelem a způsob rozdělení nákladů mezi ekonomického zaměstnavatele a formálně-právního zaměstnavatele tak není pro výpočet základu daně ze závislé činnosti podstatný. NSS rovněž poukázal na to, že finanční správa se bez dostatečného vysvětlení odchýlila od svého předchozího postupu, kdy přístup daňového subjektu nezpochybňovala.

V této oblasti mezi orgány finanční správy nepanoval jednotný přístup, neboť řada finančních úřadů aplikaci jediného maximálního vyměřovacího základu historicky nezpochybňovala, zatímco Odvolací finanční ředitelství potvrzovalo platební výměry s opačným přístupem. Závěry NSS nás těší hned z několika důvodů. Po několikaletém sporu soud vyhověl našim námitkám. Zároveň věříme, že rozsudek přinesl jednoznačné řešení sporné otázky a do budoucna se praxe finančních úřadů sjednotí.