Definice koncernu pro účely odpůrčí žaloby podle insolvenčního zákona
Definici koncernu upravuje zákon o obchodních korporacích: jedna nebo více osob podrobených jednotnému řízení jinou osobou nebo osobami tvoří s řídící osobou koncern. S konceptem koncernu ovšem pracují i jiné právní předpisy, které vlastní vymezení koncernu neobsahují, a v případech jednotlivých zákonů proto mohou vznikat rozpory nad jeho výkladem. Jedním z předpisů, které pojem koncern používají, je například zákon o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
Naplnění definice koncernu přináší zúčastněným osobám na jedné straně řadu výhod, když mohou například uplatňovat zvýhodněný režim v rámci vyrovnání způsobené újmy anebo možnost udělovat pokyny týkající se obchodního vedení statutárnímu orgánu řízené osoby. Na druhou stranu jsou s existencí koncernu spojené i negativní důsledky – věřitel se například podle insolvenčního zákona může vůči osobě, se kterou tvoří dlužník koncern, dovolávat neúčinnosti právního úkonu bez přiměřeného protiplnění, který byl učiněný v posledních třech letech před zahájením insolvenčního řízení ve prospěch této osoby.
Nejvyšší soud se ve svém nedávném rozhodnutí č.j. 29 Cdo 14/2020 věnoval právě posuzování existence koncernu v souvislosti s odpůrčí žalobou insolvenčního správce. Pro tyto účely vyložil, že pojem koncern není možné v rámci českého právního řádu zaměňovat s pouhým ovládáním, když jen skutečnost, že dvě obchodní společnosti jsou ve vzájemném vztahu osobami ovládanými a řízenými jednou osobou, nevede k závěru, že spolu tvoří koncern. Naopak soud konstatuje, že nezbytnou podmínkou pro existenci koncernu je naplnění jednotného řízení dle § 79 zákona o obchodních korporacích, které je podmíněno existencí rozhodujícího vlivu řídící osoby, vlivem na činnost řízené osoby, dlouhodobostí, prosazováním koncernových zájmů, jednotnou politikou koncernu a koordinací a koncepčním řízením alespoň jedné z významných složek v rámci podnikání koncernu. Zákon nedefinuje konkrétní formu, která existenci koncernu zakládá (tedy např. vznik faktický, smluvní či rozhodnutím orgánu řízené osoby), ale vždy musí být splněny definiční znaky koncernu a je tedy nutné hodnotit věcný stav.
Mimoto je v zákoně pro existenci koncernu stanovena také povinnost zveřejnění tzv. koncernové deklarace, přičemž bez naplnění této povinnosti nelze uplatňovat výhody, které pro koncern zákon o obchodních korporacích stanovuje.
Nejvyšší soud tedy potvrdil jednotný výklad koncernu v rámci právního řádu, kdy pro dokázání existence koncernu v rámci odpůrčí žaloby dle insolvenčního zákona je nutno prokázat naplnění podmínek v souladu se zákonem o obchodních korporacích a z těchto požadavků není možné slevit při výkladu koncernu v režimu jiných právních předpisů.
V neposlední řadě Nejvyšší soud odmítl využití konceptu jediné ekonomické jednotky uplatňované v rámci soutěžního práva. Jediná ekonomická jednotka zakládá výjimečnou situaci, kdy může být dovozena odpovědnost mateřské společnosti z protiprávního jednání její dceřiné společnosti. V této souvislosti je podle Nejvyššího soudu nutné rozlišovat mezi soukromoprávní úpravou koncernového práva a veřejnoprávní úpravou ochrany hospodářské soutěže. Výjimku proto nelze uplatnit ve vztazích, ve kterých chybí jakékoliv porušení veřejnoprávních norem na ochranu hospodářské soutěže, a tedy ani na smluvní vztahy, do kterých strany vstupují dobrovolně.
Můžeme tedy uzavřít, že je nutné rozlišovat mezi různými formami podnikatelských seskupení. Právní řád totiž s jednotlivými stupni jejich integrace spojuje jiné důsledky, jako například vznik odpovědnosti za způsobenou újmu, povinnost zahrnout společnosti do zprávy o vztazích nebo právě možnost společnost efektivně podřídit jednotnému řízení v rámci koncernu.