Důkazní břemeno v oblasti zjištěných mank
Nejvyšší správní soud (NSS) se v rozsudku č. j. 1 Afs 327/2017 mimo jiné krátce zabýval doměřením daně z přidané hodnoty z manka vykázaného na základě provedených inventur. Rozsudek poodkrývá, jak na zjištěná manka nahlíží česká daňová správa a jak je rozloženo důkazní břemeno i na co by si měl při existenci účetních mank dávat daňový subjekt pozor.
Správce daně daňovému subjektu neuznal nárok na odpočet daně z faktur vystavených na základě smlouvy o reklamě. Zároveň doměřil daň na výstupu z manka vykázaného při inventarizaci zásob. Nárok na odpočet nakonec NSS uznal, nicméně doměření daně z mank NSS potvrdil.
Z pohledu zákona o DPH se manko, tedy nedoložený úbytek zboží na skladě, považuje za zdanitelné plnění, a proto podléhá DPH. Za nedoložené manko se se ovšem nepovažují případy, kdy prokazatelně došlo ke krádeži nebo zničení zásob nebo kdy byly chybějící zásoby připsány k náhradě odpovědným zaměstnancům. Dále nejsou dle Českého účetního standardu mankem přirozené úbytky a technologické a technické ztráty vznikající ve výrobním, zásobovacím a odbytovém procesu (ztratné v maloobchodě). V takovém případě je plátce povinen vydat interní směrnici stanovující obvyklou míru těchto ztrát. Současně je však výhradně úkolem daňového subjektu uváděné skutečnosti prokázat.
V tomto konkrétním případě daňový subjekt vykázal ke konci roku 2010 a 2011 inventurní rozdíly, o kterých účtoval jako o manku, ke kterému mělo být, v souladu s výkladem tehdejší právní úpravy, dodaněno DPH na výstupu. Daňový subjekt nicméně deklaroval, že zaúčtování rozdílů na účet 549 (manko nad normu) bylo nesprávné a rozdíl měl být správně zaúčtován na účet 504 (spotřeba zboží). Údajně totiž šlo o úbytek zásob do výše normy stanovené vnitropodnikovou směrnicí, který nespadá do předmětu daně a DPH na výstupu dodaněno být nemá.
Daňový subjekt předložil správci daně vnitropodnikovou směrnici upravující přirozené úbytky a ztratné v maloobchodním prodeji. Správce daně však na základě informací získaných z vyjádření daňového subjektu a jeho internetových stránek zjistil, že činnost daňového subjektu je provozována formou velkoobchodu. Ten nebyl v předložené směrnici nijak vymezen. Správce daně v návaznosti na toto zjištění vyzval daňový subjekt, aby definoval, jaká část ztratného vznikla při maloobchodním, a jaká při velkoobchodním prodeji. Daňový subjekt takové informace již neuvedl. NSS tedy závěrem konstatoval, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno a potvrdil doměření daně na výstupu. Rozsudek tak poukazuje na důležitost správného nastavení vnitropodnikových směrnic upravujících výši odůvodnitelného úbytku zásob.