Hraje faktor času roli při dokazování v rámci daňové kontroly?
Nejvyšší správní soud se v nedávném rozsudku zabýval doložením nároku na odpočet DPH u dodávek montážních prací a množstvím důkazních prostředků, které by měl správce daně vyžadovat s ohledem na dobu, která uplynula mezi původní přijatou službou a následnou daňovou kontrolou. Soud judikoval, že faktor času by měl správce daně zohlednit.
Společnost podnikala v oblasti výroby stavebních doplňků (ocelových schodů a zábradlí). Své výrobky dodávala německým odběratelům. Výrobu realizovala prostřednictvím svých vlastních zaměstnanců, ale v případě nahodilého většího objemu zakázek využívala rovněž dodavatele. Dodavatelské práce zajišťovali zaměstnanci dodavatele ve výrobních prostorách společnosti. V rámci daňové kontroly zahájené v červnu 2017 správce daně doměřil společnosti DPH z přijatých zdanitelných plnění (montážních prací) od tohoto dodavatele, a to za vybraná zdaňovací období 2015 a 2016. Důvodem doměrku DPH bylo dle správce daně, že společnost neprokázala přijaté montážní práce v deklarovaném rozsahu a ceně.
Společnost doložila celou řadu důkazních prostředků, aby prokázala dodávky montážních prací: listinné (např. daňové doklady, objednávky, uzavřené smlouvy o dílo, předávací protokoly, podklady k fakturaci obsahující vazbu provedených prací na konkrétní zakázky společnosti, nájemní smlouvy) i svědecké (výpověď zaměstnankyně společnosti ohledně přítomnosti zaměstnanců dodavatele v prostorách společnosti a provádění montážních prací).
Správce daně v rámci vlastního šetření ověřil mj. deklarování transakcí v kontrolních hlášeních dodavatele, řádný a včasný odvod DPH z těchto transakcí, bezhotovostní platbu na zveřejněné bankovní účty, obraty deklarované dodavatelem v závěrkách uložených na justici i registraci dodavatele v registru zaměstnavatelů. Důkazní prostředky předložené společností ovšem vyhodnotil jako nedostatečné: považoval je pouze za formální, a tudíž neprokazující skutečný rozsah a předmět tvrzených plnění.
Soud: Nelze vyžadovat nadměrné důkazy
Soud v rozsudku zmínil jako oprávněné některé pochybnosti správce daně ohledně posuzovaných dodávek (např. nestandardní sjednání cen mezi společností a dodavatelem, snížená dostupnost dodavatele a jeho subdodavatelů v průběhu daňové kontroly apod.). Shromážděné podklady spolu s poskytnutým vysvětlením společnosti považoval nicméně pro daňové řízení za dostačující.
NSS i Ústavní soud dříve judikovaly, že vyžadováním nadměrného důkazního standardu pro prokázání určité skutečnosti mohou být porušena základní práva účastníka řízení. Žádné skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou. Vždy půjde o otázku určité míry pravděpodobnosti. Správce daně tedy nemůže po daňovém subjektu požadovat takový důkazní standard, který prakticky vylučuje unesení důkazního břemene.
Důsledky verdiktu pro praxi
Rozsudek by dle našeho názoru mohl alespoň částečně pomoci s prokazováním skutečností při daňovém řízení zahájeném s časovým odstupem a může být relevantní např. při prokazování marketingových nebo vnitropodnikových služeb. Správce daně by měl dle NSS nastavit pro dokazování rozumnou míru jistoty, na jejímž základě by z provedených důkazů bylo možné učinit daný závěr bez vážných pochybností. Přičemž je třeba zohlednit i čas uplynulý od doby, kdy prokazované skutečnosti nastaly.
Přestože závěry rozsudku jsou pro daňové poplatníky pozitivní, doporučovali bychom archivovat již v průběhu konkrétní transakce co nejvíce možných relevantních důkazních prostředků, které si vzájemně neodporují.