Jak vypadá kontrola zaměřená na převodní ceny
Převodní ceny byly ještě nedávno oblastí, které se finanční úřady pro svoji omezenou znalost problematiky záměrně vyhýbaly. Těmto časům odzvonilo.
V letech 2016 až 2017 bylo na základě kontrol daně z titulu převodních cen (včetně snížení ztráty) doměřeno přes 14 miliard korun. Za období 2012 až 2014 překročil doměrek jen lehce miliardu. Správci daně se zaměřují na ztrátové společnosti a společnosti vynakládající významné částky na skupinové služby. Kontrola zpravidla začíná žádostí o předložení dokumentace převodních cen nebo zasláním rozsáhlého dotazníku (cca 60 otázek) zaměřeného na funkční a rizikový profil společnosti a na doložení přijímaných služeb. Bez ohledu na rozsah odpovědí a kvalitu poskytnutých podkladů si prověřovaná společnost může být téměř jistá, že se správce daně k danému tématu ještě několikrát vrátí s požadavkem na detailnější vysvětlení a další podklady.
Účelový výběr
Rozumná argumentace se v řadě případů vytrácí. Kromě správcem daně běžně uplatňované zjednodušené interpretace funkčního a rizikového profilu společnosti, následované překlasifikováním firmy na „smluvního výrobce“ či „smluvního distributora“, jsme stále častěji svědky situací, kdy si správce daně účelově vybírá a hodnotí jím získané důkazy.
V situacích, kdy se v rámci skupiny prakticky nerealizují významnější transakce, je přinejmenším zarážející konstatování správce daně, že za špatné výsledky a dnešním pohledem „nesprávná“ obchodní rozhodnutí společnosti může její mateřská společnost. A to proto, že „nově“ je přece lokální společnost smluvním výrobcem, který musí dosahovat alespoň minimální ziskovosti. Finanční úřad následně neváhá vymyslet a doměřit fiktivní transakci s požadavkem, aby způsobené škody v podobě ztráty realizované českou společností nahradila mateřská společnost. Není divu, že kontrolovaná společnost nabyde brzy dojmu, že o výsledku kontroly bylo rozhodnuto dávno před jejím zahájením.
Při představě další interakce se správcem daně v průběhu odvolání a následného soudního řízení pak společnosti raději „obětují“ jeden rok a přistoupí na doměrek „bez boje“. Tento postup však může správce daně pochopit jako pozvánku na kontrolu všech zbývajících „otevřených“ let.
Nejlepší obrana je útok
Pro výše popsané praktiky naopak platí, že nejlepší obranou je útok. S použitím až nezákonných postupů a zjednodušených závěrů správci daně u soudu často narazí. Alternativou k obraně před českým soudem může být požadavek kontrolované společnosti na zapojení zahraniční finanční správy prostřednictvím řízení o vzájemné dohodě. Výběr konkrétní strategie je na každé společnosti, nicméně se ukazuje, že pokud pro vzniklou situaci existují reálné ekonomické argumenty, je lepší se bránit a dovolávat se svých práv u soudu. Čím více judikátů v oblasti převodních cen bude k dispozici, tím jasněji budou do budoucna stanovené mantinely pro správce daně i daňové poplatníky.