Konec července přinesl revoluci ve vysílání zaměstnanců

V rámci novely zákoníku práce nabyl dne 30. července 2020 mezi jiným účinnosti balíček významných změn v oblasti vysílání pracovníků ze zahraničí. Ten přizpůsobuje českou právní úpravu novele evropské směrnice o vysílání pracovníků (PWD). Změny mají zejména přispět k vyrovnání pracovních podmínek pro vyslané a místní zaměstnance. V důsledku novely mohou jednak náklady na vyslané pracovníky výrazně vzrůst a současně se zvýší administrativní zátěž zaměstnavatele vyslaného zaměstnance.

U zaměstnanců vyslaných do České republiky nově musíme rozlišovat, zda jde o krátkodobé nebo o dlouhodobé vyslání. Krátkodobé vyslání je obecně vyslání kratší než 12 měsíců. Dlouhodobé vyslání je takové vyslání, které tuto maximální dobu přesáhne. Režim krátkodobého vyslání lze prodloužit až na dobu 18 měsíců. Zaměstnavatel ovšem musí včas, tzn. nejpozději do 12 měsíců od zahájení poskytování služby vyslaným zaměstnancem na území ČR, podat krajské pobočce Úřadu práce písemné oznámení o tom, že tato doba přesáhne 12 měsíců. Současně musí uvést i důvody, pro které se vyslání prodlužuje.   

Český zákoník práce již dříve upravoval minimální pracovní a mzdové podmínky, na které má zaměstnanec vyslaný do ČR nárok. Tento základní katalog minimálních podmínek se nově vztahuje pouze na krátkodobě vyslané zaměstnance. Současně se původní výčet pracovních podmínek, které je třeba poskytnout vyslaným zaměstnancům, mezi které patří např. minimální mzda, zaručená mzda a minimální délka dovolené, rozšiřuje o poskytování zákonných příplatků, cestovních náhrad a podmínek ubytování, pokud je zaměstnavatel poskytuje.  

Naproti tomu, dlouhodobě vyslaným zaměstnancům je nově třeba poskytnout veškeré pracovní podmínky hostitelského státu s výjimkou právní úpravy vzniku, změny a zániku pracovního poměru. U krátkodobého i dlouhodobého vyslání i nadále platí, že jakékoliv pracovní podmínky podle práva ČR se na vyslaného zaměstnance vztahují pouze v případě, že jsou výhodnější než podmínky podle práva jeho domovského státu. 

Pro účely posouzení, zda jde o krátkodobé nebo dlouhodobé vyslání, se doby vyslání u zaměstnanců nahrazených v rámci plnění stejného pracovního úkolu na stejném místě sčítají. Podle přechodných ustanovení také platí, že vyslání, které započalo před nabytím účinnosti novely, se pro účely posouzení doby vyslání považuje za vyslání započaté právě datem účinnosti, tj. 30. červencem 2020. 

V rámci regulace agenturního zaměstnávání novela zakotvuje povinnost uživatele, tj. zaměstnavatele, ke kterému je zaměstnanec agenturou práce dočasně přidělen, informovat agenturu práce v dostatečném předstihu o tom, že přiděleného zaměstnance vyšle k výkonu práce v rámci nadnárodního poskytování služeb na území jiného členského státu Evropské unie (tzv. double-posting). Zaměstnanci takto znovu vyslaní uživatelem se rovněž považují za vyslané zaměstnance a agentury práce zůstávají jejich zaměstnavateli se všemi právy a povinnostmi s tím spojenými. Novela současně upravuje výjimku z těchto pravidel pro zaměstnance v silniční dopravě.  

Nová pravidla zřejmě mají přispět ke zlepšení podmínek vyslaných zaměstnanců. Dle našeho názoru však zůstává poměrně dost otevřených otázek, se kterými se jak přijímající, tak vysílající zaměstnavatelé budou muset vypořádat. Proto doporučujeme přistupovat k vyslání vždy velmi pečlivě a zejména nezanedbat přípravu související dokumentace ani ohlašovací povinnost ve vztahu k úřadům práce.  

Závěrem upozorňujeme, že změny, které novela PWD přináší, se obdobně dotknou i zaměstnanců vysílaných z ČR do ostatních zemí EU.  

Sdílet článek