Z judikatury
8. 10. 2019

Není chodník jako chodník

Ústavní soud nedávno vydal nález, ve kterém posuzoval, v jakých případech se chodník považuje za samostatnou věc v právním slova smyslu a kdy je naopak součástí pozemku. Ve svém nálezu zvrátil dosavadní rozhodnutí soudů nižších instancí.

Petra Hlaváčková
Petra Mrázová
Marie Svobodová

Spor o chodník (usnesením sp. zn. III. ÚS 2280/18 ze dne 25. června 2019) byl vleklý proces mezi obchodní společností vlastnící pozemek a obcí, jež na tomto pozemku postavila místní komunikaci, ke které chodník přiléhá. Vlastníkem místní komunikace byla obec. Pozemek obchodní společnosti se připojoval na místní komunikaci sjezdem a součástí zřízení sjezdu byla přeložka sporného chodníku. Obchodní společnost považovala chodník za součást svého pozemku, obec za samostatnou nemovitou věc náležející do jejího vlastnictví. 

Chodník zpevnil asfaltový povrch ohraničený z jedné strany přenosnou plechovou ohradou, za níž plynule navazuje pozemek dalšího podnikatelského subjektu. Krajský soud dovodil, že není možné chodník považovat za stavbu v občanskoprávním slova smyslu, a tedy za samostatnou věc, a proto je součástí pozemku ve vlastnictví obchodní společnosti. Své tvrzení podložil argumenty, že stavba spočívající jen v určitém způsobu zpracování pozemku není v zásadě samostatnou věcí. Nejvyšší soud, ke kterému se posléze případ dostal, připustil, že se jedná do značné míry o hraniční případ.

Spor o chodník nakonec dospěl až k Ústavnímu soudu. Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu zvrátil a oproti dosavadní judikatuře a předchozímu nálezu Ústavního soudu došel k odlišným závěrům. V předchozím nálezu totiž konstatoval, že pokud je povrch pozemku zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici mezi tím, kde končí pozemek a začíná stavba, o samostatnou věc nejde (příkladem mohou být tenisové dvorce, parkoviště apod.). 

V tomto sporu zpevnila plochu chodníku nejprve struska, později štěrk či jiná drť a horní vrstvu dokončil několikacentimetrový asfaltový povrch, přičemž na jedné straně chodník ohraničovala plechová ohrada a z druhé strany betonové obrubníky. Přesto Ústavní soud dovodil, že se nejedná o pouhé zpevnění povrchu pozemku a že jde o samostatnou stavbu a samostatnou věc v občanskoprávním smyslu. Uzavřel tedy, že předmětný chodník je součástí místní komunikace jako samostatná věc, a je tedy ve vlastnictví obce. 

Poplatníci mající na svém pozemku vybudovanou veřejnou místní komunikaci včetně chodníku by se tak měli mít na pozoru. Mylné posouzení vlastnictví chodníku totiž může mít mimo jiné dopady z pohledu účetního zachycení, daně z příjmů i daně z nemovitých věcí.

Sdílet článek
LinkedIn
Webdesign