NSS: Chybovat je lidské i v účetnictví
Nejvyšší správní soud definitivně vyjasnil otázku časové souvislosti a zdanění účetních výnosů, když odmítl zpětně dodaňovat výnosy zapomenuté mnoho let v běžném roce. NSS znovu potvrdil, že pro účely zdanění je nutno výnos zahrnout do období, kterého se týká, a to bez ohledu na to, že původní období může být již „zavřené“.
Chyby, které se občas vloudí i do účetnictví, lze v zásadě napravit až v období, kdy se na ně přijde. Když se ale zapomene zaúčtovat nějaký zdanitelný výnos, jak se k tomu postaví daně? Přístup k této otázce znovu a jednoznačně potvrdil čerstvý rozsudek Nejvyššího správního soudu (NSS).
NSS se v kauze 2 Afs 58/2015 zabýval zapomenutou daňovou rezervou vytvořenou bankou k pohledávce počátkem 90. let, která měla být rozpuštěna již v roce 1993 z důvodu zániku pohledávky započtením. Rezerva zůstala provozním pochybením zapomenuta v systému až do roku 2008, kdy byla nesrovnalost odhalena a rezerva účetně rozpuštěna. Z důvodu prekluze již nebylo možné tento zapomenutý výnos zohlednit ve výši daně za rok 1993 a správce daně proto dodatečné přiznání za toto období odmítl. Mezi poplatníkem a finančním úřadem se následně rozhořel spor, zda měl být výnos z rozpuštění rezervy zdaněn v roce 2008.
Až NSS vyslyšel argumentaci poplatníka a jednoznačně uzavřel, že výnos z rozpuštěné rezervy časově a věcně souvisí s obdobím, v němž pominuly důvody pro její tvorbu, nikoli s obdobím, v němž byla rezerva skutečně rozpuštěna v účetnictví. Pokud rezervu nerozpustil ve správném období, měl poplatník napravit svoji chybu v dodatečném daňovém přiznání. Soud zdůraznil, že ani prekluze práva doměřit daň za zdaňovací období, v němž měla být rezerva rozpuštěna, nemůže odůvodnit zdanění této chyby v pozdějším období. Takový přístup by totiž efektivně vedl k časově neohraničené daňové povinnosti, čímž by byl naprosto popřen smysl a účel prekluzivních lhůt.
Na závěr soud upozornil na možné trestněprávní aspekty dané věci. Ve skutkově obdobných případech by totiž mohla u některých osob připadat v úvahu trestní odpovědnost. V takovém případě by však bylo nezbytné, aby tvorba a „zapomenutí“ rezervy byly vedeny úmyslem zkrátit daň. Tato zmínka je tak varováním pro čtenáře tohoto rozhodnutí před cíleným „zapomínáním“.
V každém případě rozsudek potvrzuje, že při zjištění pochybení jak v oblasti nákladů (kde v minulosti pochybnosti nevznikaly), tak výnosů je vždy třeba respektovat zásadu věcné a časové souvislosti. Pokud se pochybení týká období, u kterého ještě neuplynula lhůta pro stanovení daně, postupujte vždy cestou dodatečného daňového přiznání.