NSS k vymezení skutečného vlastníka licenčních poplatků
Nejvyšší správní soud (NSS) v nedávném rozsudku potvrdil klíčová kritéria pro určení skutečného vlastníka v kontextu licenčních smluv. Zároveň naznačil, že existuje možnost, jak zjistit skutečného vlastníka, i když není totožný s osobou uvedenou jako příjemce těchto poplatků v licenční smlouvě, a to i v průběhu daňového řízení.
V posuzovaném případě (NSS 6 Afs 56/2023) daňový subjekt platil licenční poplatky distributorům televizních programů, kteří byli součástí jeho firemní skupiny. Tyto platby poté v plné výši předal výrobcům programů. Podle správce daně nebylo možné uplatnit snížené smluvní sazby dle smlouvy mezi Českou republikou a jurisdikcí distributorů televizních programů, neboť tito distributoři nebyli skutečnými vlastníky licenčních poplatků. Daňový subjekt proto měl aplikovat sazbu srážkové daně ve statutární výši 15 % podle českého zákona.
Případ se týká období před přijetím důležitých daňových rozsudků Soudního dvora Evropské unie a novely směrnice o společném zdanění úroků a licenčních poplatků, které upřesnily vymezení skutečného vlastníka. NSS však zdůraznil, že i tyto pozdější zdroje lze použít jako výkladovou pomůcku pro správné pochopení pojmu skutečného vlastníka.
Nedávná judikatura skutečného vlastníka licenčních poplatků definuje pomocí následujících charakteristik:
- Přijetí příjmů do dispoziční sféry: Skutečný vlastník musí příjmy skutečně obdržet a mít nad nimi kontrolu.
- Svoboda nakládání s příjmy: Skutečný vlastník musí mít právo s příjmy svobodně disponovat. To zahrnuje právo je ovládat, užívat a využívat, aniž by byl omezen smluvními nebo zákonnými povinnostmi k předání těchto příjmů dalším osobám.
- Hospodářský prospěch: Skutečný vlastník by měl mít ze získaných příjmů hospodářský prospěch, což znamená, že může z těchto příjmů těžit bez nutnosti je dále předávat.
V průběhu řízení se ukázalo, že skutečným vlastníkem byl pravděpodobně výrobce programů, který byl rezidentem státu, jehož smlouva o zamezení dvojího zdanění byla vůči České republice dokonce výhodnější než smlouvy států distributorů. NSS však potvrdil, že správce daně neměl povinnost tuto skutečnost, tzv. look through principle, zohlednit bez explicitních důkazů předložených daňovým subjektem. Soud zdůraznil, že důkazní břemeno nese daňový subjekt. On musí prokázat, že platby licenčních poplatků předal skutečnému vlastníkovi ve smyslu mezinárodních smluv.
Rozhodnutí NSS tedy naznačuje, že je možné určit skutečného vlastníka licenčních poplatků, i když není totožný s osobou uvedenou jako příjemce těchto poplatků ve smlouvě, a to i v průběhu daňového řízení. Tímto důležitým krokem soud potvrzuje, že při posuzování skutečného vlastnictví je třeba brát v úvahu širší kontext a reálné hospodářské důsledky transakcí, nikoli pouze formální údaje obsažené ve smlouvách.