NSS ke stanovení referenční ceny
Nejvyšší správní soud při posuzování převodních cen zdůraznil, že je nezbytné rozlišovat mezi hypotetickým odhadem podepřeným logickou racionální úvahou a ekonomickou zkušeností na jedné straně, a hypotetickou možností získat požadovanou komoditu (nebo službu) za danou referenční cenu na straně druhé.
Daňová správa považuje reklamní služby v rámci převodních cen za rizikovou oblast, proto se na ně při daňových kontrolách zaměřuje. V nedávno ukončeném sporu (8 Afs 189/2020-127) figuroval daňový poplatník, který si v letech 2013 a 2014 pronajal reklamní plochy na několika fotbalových stadionech a v golfovém areálu. Služby mu poskytly 3 reklamní agentury. Celková částka plnění výrazně převyšovala nákupní ceny, které měly reklamní agentury sjednané přímo se sportovními kluby.
Podle správce daně byl daňový poplatník osobou jinak spojenou s reklamními agenturami, tj. vztah uzavřel převážně za účelem snížení základu daně. Odůvodnil to tím, že zjistil významný rozdíl mezi nákupní cenou reklamy od sportovních klubů a realizovanou smluvní cenou od reklamních agentur. Doměřil tedy daň z rozdílu mezi referenční cenou odpovídající cenám od sportovních klubů a sjednanou cenou od reklamních agentur.
Daňový subjekt se bránil argumentem, že neměl reálnou možnost reklamní plochy od sportovních klubů poptat, neboť byly dlouhodobě nasmlouvány s agenturami. Proto cena sjednaná s agenturami logicky i násobně převyšovala pořizovací cenu reklamní plochy přímo od sportovních klubů. Dále argumentoval, že reklamní agentury poskytují navazující služby (VIP prostory atp.). Srovnatelné tedy měly být podle něj až ceny reklamních ploch nabízené agenturami, nikoliv ceny pronájmu od klubů.
Krajský soud v Ostravě dal za pravdu daňovému poplatníkovi. Podle soudu správce daně neprokázal, že by daňový subjekt měl reálnou, nikoli jen hypotetickou možnost sjednat požadovanou reklamu přímo s příslušným klubem, neboť reklamní plochy již měly nasmlouvány agentury. Tudíž správce daně nezjistil převodní cenu správně. Odvolací finanční ředitelství napadlo rozsudek kasační stížností s argumentem, že pro správné stanovení referenční ceny není existence reálné možnosti nikterak významná, neboť jde v podstatě o simulaci ceny.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s vysvětlením, že nelze stanovit takovou referenční cenu, jíž by daňový subjekt mohl dosáhnout jen hypoteticky, nikoli skutečně, nelze tedy využít „cenu spadlou z nebes“. Hypotetický odhad je potřeba opřít o logickou a racionální úvahu a o ekonomickou zkušenost. V opačném případě by šlo jen o hypotetický trh, kde by referenční cena byla pouze „hypotetickou možností“ a neplnila srovnávací funkci.
Závěrem shrnujeme, že správce daně by měl vždy posoudit, zda za stanovenou referenční cenu mohl daňový subjekt plnění skutečně získat.