NSS se opět zastal daňového subjektu před finanční správou
Nejvyšší správní soud (NSS) potvrdil, že samotná úhrada na nezveřejněný bankovní účet nezakládá automatické ručení příjemce zdanitelného plnění. Vždy musí být zároveň prokázáno, že daňový subjekt věděl nebo mohl vědět, že daň nebude řádně odvedena.
V případu 2 Afs 382/2019-33 se jednalo o situaci, kdy správce daně požadoval po daňovém subjektu úhradu DPH, která nebyla odvedena jeho dodavatelem. Toto ručení za neodvedenou DPH mělo vzniknout tak, že daňový subjekt uhradil částku za přijatá zdanitelná plnění na tuzemský bankovní účet dodavatele, který nebyl zveřejněn správcem daně v online registru DPH.
Krajský soud v Ostravě zohlednil dřívější rozsudky, ve kterých NSS odmítl ručení za neodvedenou DPH pouze na základě úhrady za plnění na bankovní účet vedený na Slovensku. Aplikoval tyto závěry i na situace, kdy dojde k úhradě za zdanitelné plnění na tuzemský účet, který však není oficiálně zveřejněn správcem daně. Zamítl tak kasační stížnost finanční správy.
NSS konstatoval, že v samotném naplnění podstaty § 109 odst. 2 písm. c) zákona o DPH nelze spatřovat absenci dobré víry daňového subjektu. Pro vznik ručení musí být splněn i tzv. „vědomostní test“, tj. příjemce plnění v době úhrady věděl nebo mohl vědět, že DPH nebude řádně odvedena. To, že úhrada plynula na jiný než správcem daně zveřejněný účet, samo o sobě neznamená, že daňový subjekt nemůže být v dobré víře ohledně toho, že daň bude jeho dodavatelem řádně zaplacena.
Soud zdůraznil, že podnikatelská praxe je různorodá, a proto by měl správce daně v každém jednotlivém případě pečlivě posuzovat důvody, proč byla úhrada zaplacena na jiný než zveřejněný bankovní účet, a neexistenci dobré víry daňovému subjektu dokázat. V opačném případě by byl důsledkem vznik ručení bez vlastního zavinění, které je judikaturou SDEU zakázáno. NSS se tedy plně ztotožnil se závěry Krajského soudu v Ostravě a kasační stížnost správce daně shledal jako nedůvodnou.