NSS: Žádost o osvobození daně z příjmů z licenčních poplatků není časově omezena
Nejvyšší správní soud (NSS) změnil dosavadní výklad týkající se lhůty pro podání žádosti o přiznání osvobození od daně z příjmů z licenčních poplatků. NSS v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) o předběžné otázce uzavřel, že podání této žádosti nepodléhá časové lhůtě.
Spor se týkal společnosti, která v červnu 2019 požádala o vydání rozhodnutí o přiznání osvobození za zdaňovací období 2014 až 2018. Správce daně přiznal osvobození pouze za roky 2017 a 2018, přičemž ve vztahu k předchozím obdobím žádost zamítl s odkazem na tehdejší judikaturu NSS (3 Afs 250/2016), podle níž bylo nutné žádost podat do dvou let od okamžiku splnění podmínek pro osvobození od daně.
Stejný závěr přijal i městský soud. Ten dospěl k závěru, že jelikož český zákon o daních z příjmů lhůtu pro podání žádosti neupravuje, uplatní se přímý účinek Směrnice Rady 2003/49/ES o společném systému zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi z různých členských států. Směrnice byla v dosavadní judikatuře vykládána tak, že připouští dvouletou lhůtu.
Případ se dostal k NSS. Ten položil SDEU dvě předběžné otázky, na které soud odpověděl následovně (rozsudek ve věci C-828/24):
- Potvrdil, že osvobození lze přiznat i zpětně (tedy za období předcházející předložení osvědčení a dalších podpůrných informací, a rovněž za období před vydáním samotného rozhodnutí).
- Směrnice nestanovuje lhůtu pro předložení osvědčení a podpůrných informací ani nijak neomezuje období, za které lze osvobození zpětně přiznat.
NSS na základě rozsudku SDEU potvrdil, že závěry jeho dosavadní judikatury byly překonány. Podání žádosti o vydání rozhodnutí tak již není časově omezeno, a to ani ve vztahu k licenčním poplatkům, ani k úrokům z úvěrových finančních nástrojů.
Rozhodnutí se týká výhradně lhůty pro podání žádosti o vydání rozhodnutí o přiznání osvobození od daně. Lhůta pro podání žádosti o vrácení již sražené daně tím není dotčena a nadále činí dva roky.
Z kontextu judikátu vyplývá, že společnost srážkovou daň v předmětných zdaňovacích obdobích nesrážela a správce daně měl přiznat zpětně splnění podmínek pro osvobození za všechny roky, za které společnost žádala. Pokud by naopak společnost daň srážela, opět by jí příslušelo osvobození za všechny roky. Rozdíl by ale spočíval v tom, že by správce daně měl vrátit sraženou daň pouze za rok, ve kterém společnost žádala o vrácení, a dále za dvě předcházející období.