Posouzení úvěruschopnosti a jeho přezkum dle SDEU

Podle rozsudku Soudního dvora EU (SDEU) je české právo ukládající výhradní povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy na základě nedostatečného posouzení jeho úvěruschopnosti v rozporu s unijním právem. Vnitrostátní soudy jsou tedy povinné zkoumat řádné posouzení úvěruschopnosti z úřední povinnosti, a to včetně vyvození důsledků případného porušení této povinnosti.

Rozhodnutí ve věci C-679/18 se týkalo českého nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů. SDEU posuzoval předběžnou otázku českého soudu, zda vnitrostátní právní úprava vyžadující uplatnění námitky neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti výhradně dotčeným spotřebitelem je v souladu s unijním právem.

V rámci původního vnitrostátního sporu věřitel netvrdil, natož neprokázal, že by před poskytnutím úvěru řádně prověřil úvěruschopnost dlužnice. Ta ani tuto skutečnost a z ní vyplývající neplatnost celé úvěrové smlouvy nenamítla. Tak ostatně, podle vyjádření soudu, nečiní většina dlužníků-spotřebitelů nacházejících se v prodlení, a to pravděpodobně i proto, že jsou zřídka zastoupeni advokátem. České právní předpisy i související ustálená judikatura ale takovou námitku neplatnosti přiznávají pouze dotčené osobě, tedy dlužícímu spotřebiteli, a to v tříleté promlčecí době.

Protože je oblast spotřebitelských úvěrů tzv. úplně harmonizovaná, nemohou se členské státy od evropské úpravy odchýlit. SDEU mimo jiné odkázal na svá předchozí rozhodnutí, například ve věci C-377/14, kdy připomněl povinnost vnitrostátních soudů zkoumat porušení některých ustanovení unijního spotřebitelského práva, a to z důvodu nerovného postavení spotřebitele a jeho efektivní ochrany. Stejně tak existuje ustálená judikatura SDEU týkající se zásady loajální spolupráce, zásady rovnocennosti a zásady efektivity, podle kterých se musí porušení unijního práva postihovat podle podobných hmotněprávních a procesních pravidel jako porušení vnitrostátního práva podobné povahy a závažnosti, přičemž sankce musí být vždy účinná, přiměřená a odrazující.

Ve světle zmíněných zásad je proto požadavek českého práva na aktivní námitku dlužníka neslučitelný s cíli směrnice o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Vnitrostátní soudy jsou tudíž povinné přezkoumávat plnění povinností věřitele z úřední povinnosti a při jejich porušení vyvodit příslušné důsledky. Je-li úvěruschopnost posouzena nedostatečně, nastane neplatnost celé úvěrové smlouvy a dlužník má povinnost vrátit věřiteli pouze poskytnutou jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. Na druhou stranu podle názoru SDEU musí vnitrostátní soud přihlédnout k názoru dlužníka v případě, že tento by se k uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy stavěl odmítavě.

Sdílet článek