Povinnost identifikace klienta a zjišťování skutečného vlastníka
Podle rozsudku Městského soudu v Praze nelze skutečného vlastníka ve smyslu zákona o AML v případě nejasné vlastnické struktury bez dalšího ztotožňovat s osobou statutárního orgánu, ředitele či jiného nejvyššího vedoucího. Uvedené osoby totiž nemusejí mít přímý vztah k majetkové struktuře příslušné korporace, ani ji v konečném důsledku ovládat.
Ministerstvo financí uložilo pokutu spořitelnímu družstvu za nesplnění povinností při identifikaci a kontrole klienta dle zákona o AML. Konkrétně spatřovalo ministerstvo pochybení v tom, že družstvo dostatečně nezjišťovalo skutečného vlastníka u několika klientů. Pokutované družstvo se bránilo správní žalobou, v níž namítalo, že zákon o AML vyžaduje zjišťování vlastnické a řídící struktury klienta a jeho skutečného majitele. Ze zákona však dle žalobce nevyplývá povinnost skutečného majitele klienta vždy dohledat, zvláště v případě pasivity klienta a nemožnosti zjistit příslušné informace. Povinnost zjišťování měl žalobce přitom za splněnou tím, že dané klienty nechal vyplnit formulář AML. V případech, kdy byla struktura nejasná, uvedl peněžní ústav jako skutečného vlastníka statutární orgán a kategorizoval zákazníka jako rizikového.
Soud dal ve svém rozhodnutí za pravdu ministerstvu financí. V rozhodnutí připomněl, že skutečný vlastník je osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo ovládá klienta, nebo fyzická osoba, pro níž se provádí transakce nebo vykonává činnost. Je to tedy fyzická osoba na samém konci možného řetězce vlastnických vztahů, protože právě tato osoba v konečném důsledku ovládá fakticky celý řetězec.
V případě nejasné vlastnické struktury klienta je dle názoru soudu třeba opakovaně vyvinout snahu o naplnění zákonné povinnosti zjistit vlastnickou strukturu. V opačném případě je v souladu se zákonem o AML povinná osoba nucena odmítnout obchod uskutečnit, respektive obchodní vztah vůbec nenavázat. Tato snaha by také měla být prokazatelná a zpětně rekonstruovatelná. Pouhý ústní dotaz na osobu jednající za klienta je tak z tohoto pohledu zcela nedostatečný.
Uskutečnění obchodu po vyplnění dotazníku AML s pouhým konstatováním, že vlastnická struktura je nejasná, statutární orgán byl označen jako skutečný vlastník a klient zařazen do rizikové kategorie, je pak porušením zákona o AML. Nemožnost zjistit skutečného vlastníka nemůže být dle názoru soudu důvodem snížit kontrolní standard, ale je naopak důvodem neuskutečnit obchod ve smyslu zákona o AML.