Při šetření daňových podvodů se vyplatí aktivní obrana
Nejvyšší správní soud (NSS) přináší nový úhel pohledu na prokázání účasti daňového subjektu na transakcích zasažených daňovým podvodem. Ve svém nedávném rozsudku (sp. zn. 9 Afs 194/2017) sice zůstal konstantní s předchozí judikaturou v otázce rozložení důkazního břemene, nicméně ukázal, že si daňové subjekty mohou značně uškodit, pokud na prokazování své neúčasti na daňovém podvodu úplně rezignují.
Daňové subjekty si už zvykly na to, že podle ustáleného názoru soudů nese důkazní břemeno při prokazování účasti na daňovém podvodu primárně správce daně. To v praxi ovšem neznamená, že je taktické se proti argumentům správce daně při rozkrývání daňového podvodu nevymezit. Podle NSS hraje intenzita obrany daňového subjektu významnou roli. Čím větší aktivitu daňový subjekt v řízení vyvine, tím větší nároky budou kladeny na argumentaci správce daně, který musí obhájit svá tvrzení.
V posuzovaném případě byl daňovému subjektu odepřen nárok na odpočet DPH při pořízení reklamních služeb z důvodu daňového podvodu, kterým byl obchodní řetězec zasažen. Podle NSS shromáždil správce daně větší množství důkazů, z nichž vyvodil zcela logické závěry. Přestože daňový subjekt s těmito závěry nesouhlasil, nezpochybnil je žádným relevantním argumentem ani důkazem. NSS proto vyhodnotil závěry o účasti na daňovém podvodu jako prokázané a zdůraznil přitom, že není povinností správce daně domýšlet za daňový subjekt všechna myslitelná tvrzení a skutkové verze.
Tento rozsudek lze považovat za jasný signál daňovým subjektům, že shovívavost soudů v otázce prokazování neúčasti na obchodní transakci zasažené daňovým podvodem není bezbřehá. Daňovým subjektům lze tedy doporučit, aby nespoléhaly na svou zdánlivou důkazní neodpovědnost, ale aktivně spolupracovaly při rozkrývání skutkových okolností prověřovaných transakcí a nepodceňovaly důležitost propracované argumentace.