SDEU: Dodání součástek a vybavení pro jejich výrobu nepředstavuje z pohledu DPH jediné plnění
Je dodání součástek (výrobků) a dodání vybavení potřebného pro jejich výrobu jediným plněním, a mělo by tedy sledovat stejný DPH režim? Podle rozsudku Soudního dvora Evropské unie (SDEU) nikoli. Jelikož předmětné vybavení nebylo do výrobků přímo instalováno, nemělo by jeho dodání představovat vedlejší plnění k plnění hlavnímu (dodání součástek) a tato dvě dodání by tedy neměla tvořit jediné nerozdělitelné hospodářské plnění.
Německá společnost Brose Coburg si od bulharské společnosti IME Bulgaria nakoupila vybavení k výrobě součástek pro spouštěče skla a moduly dveří pro auta. Předmětné vybavení fyzicky zůstalo v prostorách IME Bulgaria v Bulharsku. Posléze Brose Coburg předala předmětné vybavení sesterské slovenské společnosti Brose Prievidza. Vybavení zůstalo stále fyzicky v prostorách IME Bulgaria v Bulharsku, která jej využívala pro výrobu součástek pro Brose Prievidza. Ty následně dodávala do jiného členského státu EU, tj. osvobozené od DPH.
Jelikož vybavení zůstalo fyzicky v Bulharsku, Brose Coburg zatížila prodej vybavení bulharskou DPH, o jejíž vrácení žádala Brose Prievidza. Žádost bulharský správce daně zamítl s tím, že vybavení představuje vedlejší plnění k dodání součástek a jeho dodání by tedy mělo být rovněž osvobozeno od DPH.
SDEU nejdříve poukazoval na skutečnost, že jelikož zboží fyzicky nepřekročilo bulharské hranice, nebyla naplněna jedna z podmínek pro použití osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu. A to i když byl příjemce zboží usazen v členském státě odlišném od členského státu dodavatele.
Dále se SDEU zabýval otázkou, zda dané plnění představuje plnění hlavní a vedlejší a mělo by tedy tvořit jediné nerozdělitelné hospodářské plnění. SDEU upozornil na fakt, že každé plnění bylo poskytnuto jiným dodavatelem a na základě jiné smlouvy. Dále předmětné vybavení nebylo určeno k výrobě konkrétní součástky ani k zabudovaní do součástky, ale pro sériovou výrobu. Z toho plyne, že záměrem odběratele v tomto případě bylo spíše získat jistotu, která mu umožňuje zabezpečit jeho postavení vůči dodavateli (zejména v případě platební neschopnosti dodavatele), nebo možnost převést toto vybavení v případě, že to vyžaduje výrobní proces, a ne lepší využití dodávaných součástek.
SDEU v závěru upozornil, že Brose Prievidza v daném případě neusilovala o získání neoprávněného daňového zvýhodnění, což dle SDEU hraje zásadní roli při kvalifikaci plnění jako uměle rozděleného. Dle SDEU má tedy v posuzovaném případě každé plnění pro odběratele vlastní funkci, respektive účel, a ani jedno z nich nelze považovat za doplňkové k tomu druhému. SDEU tedy potvrdil nárok Brose Prievidza na vrácení předmětné DPH.