Úplata za převod technického zhodnocení – blýská se na lepší časy?
Na podzim roku 2014 rozvířil daňové vody rozsudek Nejvyššího správního soudu, který konstatoval, že převod práva daňově odpisovat technické zhodnocení mezi nájemci není možný. Nyní se celý případ opět vrátil NSS, který pohledem jiného senátu připustil posun ve výkladu. Daňovým subjektům tak vznikla naděje na příznivé daňové posouzení úplatného převodu technického zhodnocení.
Připomeňme krátce výchozí situaci. Nájemce provedl technické zhodnocení pronajaté budovy, které financoval formou úvěru. Následně došlo k cesi nájemního vztahu a původní a nový nájemce uzavřeli dohodu o vypořádání práv a povinností. Součástí této dohody byl převod technického zhodnocení a závazku z titulu části úvěru. Za oba převody byla sjednána úplata. Nový nájemce takto pořízené technické zhodnocení daňově odpisoval.
Ve svém původním rozsudku NSS celou věc uzavřel s tím, že není možné převést právo odpisovat technické zhodnocení. Kvůli tomu nemohla platba za převod technického zhodnocení představovat zdanitelné plnění. Nový nájemce proto neměl nárok na odpočet DPH na vstupu.
Navazující rozsudek druhého senátu zveřejněný pod sp. zn. 2 Afs 62/2015-28 se plně ztotožnil se závěrem, že převod práva daňově odpisovat technické zhodnocení mezi nájemci není možný a že odpis technického zhodnocení může dokončit pouze vlastník nemovitosti. Nicméně druhý senát přináší pohled na celou věc trochu z jiného úhlu, když se vyjádřil k podstatě sjednaných úplat mezi nájemci. V uvedeném případě byla sjednána úplata za dvě plnění – za asistenční služby při převodu závazku z titulu části úvěru (původní nájemce měl plnit roli tzv. „finančního nárazníku“ mezi novým nájemcem a věřitelem) a za samotný převod technického zhodnocení (úplata ve výši zůstatkové ceny).
K úplatě za první plnění NSS na příkladu demonstroval, že racionální vztah nemusí být vždy jen přímý a může fungovat i za pomoci řetězce vztahů. Například vztah mezi původním a novým nájemcem může spočívat v zajištění nerušeného faktického užívání a provozování prostor, které bude sloužit ke generování výnosů. Jinými slovy, sjednaná úplata za asistenční služby ve vymezeném rozsahu může mít dle soudu ekonomickou logiku a smysl. Je-li ekonomická podstata prokázána, může se jednat o zdanitelné plnění.
Ve věci převodu technického zhodnocení NSS konstatoval, že plnění mezi původním a novým nájemcem související se soukromoprávním ujednáním o převodu práv a povinností z nájemní smlouvy se má považovat za daňově uznatelný náklad (pokud je splněna zákonná podmínka vynaložení nákladu na dosažení, zajištění a udržení příjmů). Dle NSS by se v takových případech mělo na převod technického zhodnocení pohlížet jako na převod funkční ekonomické jednotky, byť z pohledu vlastnického práva k žádnému převodu nedochází. NSS i v tomto případě zdůraznil, že převod musí být řádně ekonomicky zdůvodnitelný. Doufejme, že soud naznačil i možný budoucí posun v přístupu správců daně k této problematice.